Hobitka: Dračí poušť ✔

Epilog

O několik dní či týdnů později...

Byla tma. Tma tak neproniknutelná, že Arwen neviděla ani vlastní ruce. Nerozeznala den od noci ani noc ode dne. Byla sama. Sama v temnotě. Kotník jí pulzoval nesnesitelnou bolestí. Většinu času spala nebo jen tak ležela s hlavou plnou myšlenek. Už dávno vzdala jakýkoli útěk. Pořád slyšela před svou celou znuděně podupávat stráže, kteří jí občas donesli čirou vodu a podivný elfský chléb, který vždy ukojil její hlad na několik dní.

Jediným světlým bodem pro ni byla myšlenka, že to trpaslíci zvládli. A kdo ví, možná se pro ni jednoho dne vrátí.

Náhle někdo otevřel těžké dveře cely. Tentokrát to však nebyl strážný. Jeho světle plavé vlasy se ve světle vycházejícího z chodby nepatrně leskly. Jeho pohled nebyl přívětivý avšak ani nijak nepřátelský. Měl ledově modré oči. Stejně jako Thorin. Thorin. Jen při pomyšlení na něj ji zabolelo u srdce. Konečně mohli být spolu, šťastní.

"Bolí to moc?" otázal se a jemně pokynul směrem k její noze.

"Už jsem si na tu bolest zvykla." Její hlas byl z dlouhého mlčení chraplavý a mírně přeskakoval. Marně se snažila přiřadit ke tváři elfa nějaké jméno.

"Víš, už od začátku jsen věděl, že máš něco společného s trpaslíky. Tvůj příchod hned po trpaslících nemohla být náhoda. Můj otec je však zaslepen žalem a zlobou. Ale já jsem hned věděl, že mu lžeš." Legolas, vybavilo se dívce. Syn krále Thranduila. Vůbec však nechápala význam jeho návštěvy.

"Na jednu stranu od tebe bylo ušlechtilé, že ses pro ně obětovala," pokračoval, "i když podle mě za to rozhodně nestáli. Je však jasné, že ti na nich nějakým způsobem záleží a proto potřebuji tvou pomoc." Arwen si ho nedůvěřivě změřila pohledem. Jak by mu někdo jako ona mohl pomoci? "Můj otec vyráží za několik dní s celým svým vojskem k Osamělé hoře, kterou trpaslíci dobyli. Schovává se za dědictví našeho lidu, ale já vím, že je v tom něco jiného. Chci, abys jela se mnou, samozřejmě v utajení, a varovala trpaslíky." Jeho pohled byl teď o trochu přívětivější

"Ale proč? Tobě na nich přece nezáleží, nebo snad ano?" zeptala se hobitka nechápavě.

"Ne, nezáleží. Ale jela s nimi také jedna dívka, Tauriel. A na té mi záleží." Takže se Tauriel přidala k trpaslíkům? Arwen sice viděla, že pronásledovala skřety dál než ostatní elfové, ale že by se vzepřela králi? To už chtělo odvahu. Legolasův pohled byl smutný. Arwen ho chápala. Dobře věděla, jak bolí neopětovaná láska.

"Dobře," pronesla Arwen, "udělám vše, co bude v mých silách."