Hobitka: Dračí poušť ✔

5. Meddědova zahrada

Když se hobitka probudí, obloha je ještě temná, ale svitu hvězd pomalu ubývá. Z toho Arwen pozná, že už bude každou chvíli svítat. Jelikož už nemá na spánek ani pomyšlení, rozhodne se podívat na východ slunce. Už dlouho nedostala příležitost k tomu, aby v klidu zhlédla slunce stoupající na temnou oblohu. Jak ozáří všechny lesy, louky a stavení, kde přinese radost a štěstí. Zažene všechen strach a pochmurné myšlenky, které říkají, co když slunce už nikdy nepřijde? Co když nastane nekonečná noc?

Co nejtišeji se zvedne a vydá se do zahrady, kolem které již několikrát procházela, když se snažila najít místo ke spánku. Ostatní trpaslíci spokojeně pochrupují. Není divu. Je to opravdu vyčerpávající cesta. I Arwen je z ní dost vyčerpaná. Ráda by ještě spala, ale prostě nemůže. Má právě období, kdy musí prostě pořád nad něčím přemýšlet. Nezáleží na tom, že je třeba vyčerpaná nebo snad potřebuje spánek. Musí přemýšlet. Nad vším, co se posledních několik dní stalo. Musí přemýšlet nad Thorinem.

Něco takového cítila jen k jednomu jedinému člověku. Dobře si pamatuje na tu bolest, kterou jí ty její malicherné city přinesly. Nikdy nezapomene na ten den, kdy se to stalo. Byla naprosto zničená. Naprosto. Její nora se stala jediným útočištěm. Jediným bezpečným místem. Bez všech těch lidí, kterým se ani nedokázala podívat do očí.

Nechtěla něco takového zažít. I když v hloubi duše věděla, že Thorin by nic takového neudělal, stále vítězil strach. Strach z odmítnutí je vždy silnější než víra v lásku.

Arwen jemně zavrtěla hlavou a snažila se vytěsnit z hlavy všechny ty pochmurné myšlenky. Vyšla do zahrady a nemohla uvěřit svým očím. Odevšat se line sladká vůně květin, které se s příchodem slunce pomalu rozevírají a ukazují se světu v celé své jednoduché kráse. Arwen cítí nekonečné štěstí. Neumí to vysvětlit. Jako by květiny vysílaly neviditelné vlny štěstí, které projdou každou cévou v dívčině těle až skončí v srdci odkud posílají štěstí zase do celého těla. A tak se to opakuje stále dokola. Arwen se zasněně zadívá na obzor a nastaví svou tvář slunečním paprskům.

Najednou ji napadne trochu bláznivá myšlenka. Nejdříve zazpívá několik tónů, aby se její hlas připravil na opravdový zpěv a pak začne jen zlehka píseň, která ji hned po prvním poslechu naprosto ohromila.

Dřív nežli vzejde světlo dne,
přes horstvo, jež se v mlze pne,
jdem do hlubin, kde vládne stín,
hledat své zlato kouzelné...

Náhle se za jejími zády ozve tiché zapraskání. Dívka se rychle otočí a vytasí svůj meč. Varovně ho narovná před sebe. Její bojové schopnosti se sice už trochu zlepšily, stále o nich však silně pochybuje.

Před ní se objeví postava, která svou výškou přesahuje všechny bytosti, které kdy potkala. Svým vzhledem připomíná člověka nebo spíš podivné zvíře. Jeho pokožka je pokryta jemnou hnědou srstí. A jeho pohled není zrovna nejpřátelštější.

Když Arwen překoná prvotní šok, zkusí aspoň trochu logicky uvažovat. Možná je to ten medvěd, který se mění na člověka. Bylo by to logické. Taky by to vysvětlovalo, proč nevypadá zrovna přátelsky. Technicky vzato se mu vloupali do domova.

"Prosím nezabíjejte mě," vysloví potichu svou prosbu a už si v hlavě pomalu skládá plán na útěk. Bohužel jejich hostitel stojí u jednoho jediného východu. Zbývá jí jen zaběhnout dál do zahrady a doufat, že jsou někde zadní vrátka.

"Co tu chcete?" zeptá se svým podrážděným hlasem. Arwen sebou mírně trhne. I jeho hlas nahání hrůzu. Dívka ví, že kdyby chtěl, mohl by ji zabít pouhým mrknutím oka. Je  to jí dává naději. Že i přes to všechno stále žije.

"Potřebovali jsme bezpečné místo na přespání. Pronásledovali nás skřeti," snaží se odpovědět co možná nejklidněji. Hlavně žádné prudké pohyby.

"A tady se vám to zdá bezpečné?" položí další otázku a Arwen se v duchu zasměje.

"Rozhodně bezpečnější než les plný skřetů," odpoví klidně. Možná se tomu snaží dívka je  zoufale uvěřit, ale zdá se jí, že Meddědovi oči už nejsou tak nepřátelské.

"Máte úžasnou zahradu," oznámí mu lehce, "všichni hobiti z Kraje by vám ji určitě záviděli." Rozhlédne se kolem a snaží se vypadat stále klidně a vyrovnaně. Pak se pomalu vydá ke keříku růží. Medděd zpozorní, a i když se nehne z místa, nepřestává Arwen sledovat.

"Bílé růže jsem neviděla už roky," vyřkne svou myšlenku a nepatrně se usměje.

"Můžete tu zůstat, ale jen proto, že nechci mít na svědomí už žádnou další smrt," řekne pevně Medděd a potom odejde stejně rychle jako přišel.

Arwen se nejdřív zatváří trochu zmateně, ale pak nad tím podivným setkáním jen zavrtí hlavou. Naposledy se podívá na slunce, které už celé stoupá nahoru výš a výš oblohou. Poté se vydá vstříc podivnému stavení.

Ahoj všichni, je tu další díl. Tentokrát sice trochu kratší, ale tak... snad vám to moc nevadí.

Moc vám děkuji za 3k zhlédnutí a skoro 500 hvězdiček. Nikdy by mě nenapadlo, že bude mít příběh mladé hobitky takové ohlasy.

Taky mě napadlo, že bych jako poděkování udělala takový malý bonus, který by obsahoval příběh z Arweniny minulosti. A chci se zeptat, četl by něco takového někdo z vás?