--Listopad--
Spadl poslední list a s ním i moje naděje, že by mi Austin odpustil.
Když už jsem to pomalu vzdávala, narazila jsem na něj.
Seděl v parku na lavičce a hleděl do dáli. Opatrně jsem si k němu přisedla. Čekala bych, že odejde, ale on nic. Stále tam seděl.
,,Měl si pravdu," jediné co ze mě vypadlo.
,,Každý někdy udělá chybu," otočil se na mě. ,,stejně jako jsem já udělal chybu, když jsem si tvrdil že mi na tobě nezáleží."
Na nic jsem nečekala a objala ho. Silně mě stiskl.
,,Promiň mi jak jsem se chovala, myslela jsem si, že mě má fakt rád, mrzí mě to," pronesla jsem.
,,Byl to pitomec."
,,A nejvíc mě mrzí, že jsem na tebe kašlala, na jedinýho člověka co mě chápal," stiskl mě silněji.
,,Už je to v pohodě," odtáhl se a usmál.
Byl zpátky.
Austin byl zpátky.
