Friday's Boy

6. Symptom

Čekala jsem na Austina u odbočky, ovšem on se neobjevil. Myslela jsem si, že si zase geluje vlasy, avšak po tom co se neobjevil další hodinu jsem se rozhodla, že do školy budu muset pěšky a sama.

Vyšla jsem osamělou cestou a stále si opakovala, že mi Austinova nepřítomnost vůbec nevadí. Ovšem nebyla to tak úplně pravda, stejně jako když Austin tvrdil, že drží dietu. Co chvíli jsem se otáčela a kontrolovala jestli za mnou neběží s výmluvou, že si nechtěně přigeloval ruku k vlasům. Nebo si nechtěně vyžehlil prsty žehličkou na vlasy. Prostě cokoliv tak pitomého až je to zcela běžné pro Austina Hardera.

Došla jsem k parku Nikoho a chtěla jím rychle projít. Přece jenom, pohybovat se sama po tom hloupém a osamělém parku není nic příjemného. Když jsem zahlédla jeho. Seděl na jedné z laviček, nohy měl překřížené a v puse cigaretu.

„Co tu sakra děláš?" vykřikla jsem, ale on se pouze pousmál. Stoupl si a rozpřáhl ruce. Byla jsem na něj naštvaná. Nechal mě jít samotnou, což u něj teda nebylo nic výjimečného, často nechával holky.

„Onion!" zakřičel na mě a usmíval se, jako naše třídní, když nastane den, kdy Austin nedostane školní trest „vítej!"

„Austine proboha, co sakra děláš tady?" zeptala jsem se a přišla k němu. Bylo tu jako obvykle ticho.

„Tay mě vezl k doktorce a pak jsem si prostě řekl, že počkám na někoho otrávného a věčně sarkastického," odpověděl mi klidně a já si všimla, že si zase zapomněl zapálit cigaretu.

„Proč k doktorce?" zeptala jsem se a sedla si. Věděla jsem, že je jen otázkou času, kdy Austin plácne něco hloupého a já měla tušení, že vím co to bude.

„Kvůli mé nemoci, Onion," řekl a já si všimla, že má kruhy pod očima, což znamenalo jediné. Zase do rána hrál hry a možná konečně překonal první level.

Hry byly znakem pěkných kluků, obvykle u nich ztrávili hodiny, avšak Austin byl opět výjimkou. Většinou když něco děláte osm hodin denně jde vám to. Austin se za těch deset let naučil, jak ve střílečce zastřelit sám sebe dřív než hra začne, při logické hře dokázal vymyslet nový rozměr pro hráče, kteří to naprosto pokazí a když hrál hry pro dívky, oblékl panenku Barbie tak nevkusně, že autor té hry spáchal sebevraždu.

„A co ti řekli?" zeptala jsem se a Austin se zašklebil.

„Že jsou doktoři a ne psychiatrická léčebna," řekl nezaujatě a vytáhl cosi z kapsy.

„To mě mrzí," poznamenala jsem ironicky a Austin přikývl.

„Už mám další symptom, Onion," zašeptal a otočil se ke mně.

„Tak povídej," vydechla jsem odevzdaně a posadila se pohodlněji. Bylo to jako když psycholog poslouchá svého klienta a snaží se mu namluvit, že není cvok, přestože slyší mluvit ledničku.

„Je to složitější , ale víš, jak se občas chovám hrubě k dívkám?" řekl a díval se mi do očí, což mě vždycky znervózňovalo. A tak jsem předstírala, že sleduju muže, který parkem procházel a který měl tak velkou nadváhu, že by dokázal svým tělem vzrušit i velrybu.

„Nemám sebemenší tušení Austine," řekla jsem ironicky a sedla si do tureckého sedu, což vypadalo jako bych chtěla meditovat, i když v přítomnosti Austina nepomůže ani modlení, „souvisí s tím i to, že mi říkáš cibule?"

„Neříkám ti cibule. Říkám ti Onion, to je rozdíl," odsekl mi a narovnal se, takže vypadal o par milimetrů větší. „A zase odbočuješ od tématu, chtěli jsme mluvit o mé nemoci."

„Tak povídej. Nudnější než rovnice s parametrem o odmocnině to být nemůže." Dál jsem se dívala na zavalitého muže a čekala, kdy Austin zavře pusu a zpracuje to, co jsem mu před chvílí řekla.

„Onion, jsi si jistá, že jsi Češka? Občas mám pocit, že mluvíš jiným jazykem. A nebo že jsi politik. Vážně zamysli se nad tím, ta druhá část věty nedává smysl! Co je to parametr?" vyjekl Austin po půl hodině co zjevně přemýšlel, co by to parametr mohl být.

„To z čeho jsi dostal v pátek pětku," připomněla jsem mu a Austin prokoulel očima.

„To jsi mi teda pomohla! Děláš jako bych tu pětku měl jen jednu," sykl a já se zasmála. Ne že by byl Austin primitivní, jen se mu prostě nechtělo učit. Líbilo se mu štvát učitele tím, že půl hodiny na mapě hledal Ameriku a tvrdil, že Indiáni nejsou národ ale zákusky. Ale upřímně, kdyby jste měli práci zajištěnou už od narození a rodinu tak bohatou, že v době krize se můžete koupat v bankovkách místo vody, asi by se vám taky nechtělo moc učit.

„To je jedno. Jaký je ten symptom?"

„Minulý pátek jsem se choval jako gentleman," vyjekl Austin a mně zaskočilo. Smála jsem se a dusila zároveň, což připomínalo paviána v době páření.

„Jak se to projevovalo? " zeptala jsem se a snažila se nebrečet, aby se mi nerozmazal make-up.

„Lauře jsem odsunul židličku," začal a já vyprskla. Až teď jsem si uvědomila, proč se Laura rozplácla v jídelně plné lidí.

„Možná by bylo lepší tu židličku odsunout dřív než si na ni někdo sedá. Myslím, že Laura nebyla moc ráda, když jsi ji odsunul židli rovnou pod zadkem," řekla jsem se smíchem a cítila, jak mi po tváři teče první slza.

„To mi taky došlo, " odsekl mi a rozhlédl se kolem. Bylo mi jasné, že hledá cokoliv, čím by mohl změnit téma, „a pak jsem otevřel dveře několika lidem."

„Víš Austine, ty dveře v Tescu jsou na senzor a otevírají se sami," vyhrkla jsem a Austin zbledl, „ale samozřejmě oceňuji, že jsi se snažil. Zvládl jsi je i zavřít?"

,,To není podstatné," odfrkl a já přikývla,avšak smála jsem se dál, ,,a hodně dívkek jsem oslovoval hezky!" Vykřikl v domnění,že tohle mu vymluvit nedokážu.

,,Jasně, nejlepší bylo, když jsi oslovil tu černošskou dívku sněženko, myslím, že to spíš vzala jako urážku ," připomněla jsem mu a on mě nepřestával probodávat pohledem.

,,Hlavně, že ty se nikdy nepleteš slečno dokonalá!" Vyprskl a zvedl se. Zahlédla jsem hodiny kostela a došlo mi, že už musíme jít.

,,Třeba,že bych si jejich bratra spletla s Eminemem?" Vyprskla jsem a snažila se nesmát, což se mi rozhodně nepovedlo.

,,I kdyby byl Eminem v udírně, nemohl by být takhle opálený," odsekl mi Austin a konečně se taky začal smát.

,,Ale náhodou, černoši jsou roztomilí, že jo?" Zašeptala jsem mezi smíchem a Austin se na mě podíval, ,,chtěla bych mít dítě černouška, mají krásné vlásky."

,,Páni Onion, teď se všem klukům v Čechách ulevilo," vykřikl Austin a já nadzvedla obočí, ,,konečně máme jistotu, že s námi dítě mít nechceš. Nemusíme se bát znásilnění!"

,,Ty jsi zase vtipný," prskla jsem na něj a šla vedle něj do školy.

„Ne vážně, na počest dnešního dne otevřu tu nejstarší sklenici okurku, kterou doma máme. Ten pach nepřebije ani osvěžovač vzduchu, to se vsaď!" zařval Austin a já se naposledy podívala na teď už osamělou lavičku.

°°°

Konečně další část :3 Neskutečně ráda tenhle příběh píšu :0♥ je to láska na první psaní :') Snad se vám teda kapitola líbila alespoň tak, jak se líbí mně♥

Pac a pusu Cathy♥