Friday's Boy

7. Symptom

„Pátek, Austine, proč zrovna pátek?" Existuje stovka frází, které se dají použít jako pozdrav, ovšem proč se obtěžovat s pozdravem. Celý týden, co mě Austin přehlížel, ne to není to správné slovo, on mě nepřehlížel, on o mě doslova nevěděl, jsem přemýšlela, proč to dělá. Byla jsem pro něj jako cedulka 'zákaz vstupu' té si také nikdy v životě nevšimnul.

„Taky ti přeju hezké ráno, Onion," řekl klidně a mou otázku přehlížel, jako bych byla jen jednou z dalších, co po něm něco chtějí. Vlastně je dost možné, že má Austin vytvořený seznam požadavků, jelikož občas člověku odpoví na něco, naco by se v tu chvíli dotyčný rozhodne neptal. Nedávno navrhoval Lauře, že si spolu postaví hrad z písku, přičemž si zřejmě Lauru spletl s nějakou jinou slušnou dívku, nebo prostě zapomněl, že Laura staví zásadně něco jiného.

„Na něco jsem se ptala,” připomněla jsem mu a on se zašklebil, jako bych se ptala na něco nadmíru nevhodného.

„Proboha, Onion, víš jak stupidní otázka to je?” řekl naštvaně, ale zároveň ustaraně. Měl strach, že se budu ptát dál a já se rozhodla, že mu nedám pokoj dokud mi neodpoví. Budu jako strašidlo pod postelí, které bude čekat až Austin zaváhá a já po něm skočim. No dobře, uznávám, tohle zní divně.

„Chci jenom odpověď. Proč se mnou chodíš zrovna v pátek? Proč si mě potom týden nevšímáš? A nakonec, proč sis vymyslel to s tou nemocí?” Slyšela jsem smích dvojice holek, které kolem nás procházely. Když zahlédly Austina, zastavily se a něco vzrušeně šeptaly, otočila jsem se a snažila se je ignorovat. Vyšší z dívek si zkotrolovala výstřih, zjevně v domnění, že by si snad mohla zapomenout prsa u některého ze svých partnerů a stáhla si tričko níž.

„Nic jsem si nevymyslel. Prostě je pro mě pátek špatný den. Za všechno může ta autonehoda,” řekl zhnuseně, když ho obě dívky pozdravily a on jim odpověděl úsměvem. Nejraději bych ho v tu chvíli přetáhla pánvičkou po hlavě, ale nemůžu riskovat, že by mu ty dívky chtěly dát umělé dýchání a při tom mu čirou náhodou vymlátily zuby prsy velikosti ‘jen slepý mě přehlédne’.

„Jejda nežárli, Onion,” řekl s úšklebkem a já ho probodla pohledem. Přičemž může být rád, že jsem neměla po ruce klacík nebo ještě lépe meč, v tom případě bych ho neprobodla jenom tím pohledem.

„Já nežárlím,” odsekla jsem mu a začala se červenat. Kdyby mi po lži narostl nos jako Pinociovi, zřejmě bych teď musela minimálně na  plastickou operaci.

„Ale ovšem o tom vůbec nepochybuji,” No dobře teď jsem vypadala jako Červená Karkulka. A Austin si to náramně užíval.

„Onion, ty za to nemůžeš, když Pán bůh rozdával prsa, stála jsi zjevně ve frontě na…” a v té chvíli vyprskl smíchy. Jeho seriózní ušklebek zmizel a já ho v duchu proklínala, „na přistávací plochu, asi.”

„Dneska se chovaš hůř než obvykle,” sykla jsem, ale s ním to ani nehlo. Dál se smál jako retardovaný a já přidala do kroku.

„Ale no ták, Onion, dopřej nemocnýmu trochu zábavy,” zaprosil  a bez sebemenšího problému mě dohnal.

„Nechceš mi raději říct nějaký další symptom?” prskla jsem a doufala, že u něj vzbudím jeho neskutečný egoismus a konečně se bude věnovat jen sám sobě a popisování jeho procesu umírání.

„Konečně ses zeptala,” vyjekl až jsem se lekla a následně spustil monolog, který měl už předem připravený, „minulý pátek, Onion, jsem se rozhodl, že budu říkat pravdu. Ano, takové pitomé rozhodnutí může zapříčinit jen ta hloupá nemoc, protože upřímně, život nejoblíbenějšího kluka na škole stojí přece celý na lži. Například znáš tu holku z áčka, co se mě neustále ptá, jestli nemá v kalhotech velký zadek?”

„Jo, tu si pamatuju,” přikývla jsem a skřivila obličej při představě té malé protivné holky, co neustále běhá za Austinem a směje se jako terorista, když mu nabídnou bombastickou dovolenou, „myslím, že jsi nedávno přemýšlel, jestli není rodina s Nicky Minaj.”

„No tak minulý pátek se mě zase ptala, jestli nemá zadek jako vesmír v té nové sukni-” řekl a já se na něj zadívala. Nepochybovala jsem, že tímhle jeho proslov nekončí, ale nedokázala jsem počkat, až domluví, pokud teda hodlá někdy domluvit.

„Počkej, té jsi řekl, že nemá!” vyjela jsem na něj jako řidič formule jedna, „takže jsi lhal!”

”Nelhal!” vykřikl Austin a důležitě si překřížil ruce na prsou, „ta má obrovský zadek i bez té sukně! Takže ta sukně je v tom nevinně, tudíž jsem nelhal. Jsem totiž pravdomluvný Austinek.” Nevěděla jsem jestli se mám té poslední větě smát, nebo uznat, že ta nemoc napadla i orgány, které Austin nikdy moc nepoužíval, tedy mozek.

„No dobře,” uznala jsem a on se na mě díval v domnění, že hádka ještě neskončila, „a co jsi udělal dál?”

„No víš, jak jsem na tebe včera čekal v parku? Nebyla to tak úplně náhoda. Nechtěně jsem totiž Tayovi řekl, že jezdí hůř než řidič autobusu. Dokonce nás předjel nějaký důchodce na kole, podle mě jsou asi slevy v Lídlu, protože jinak si tu rychlost toho dědečka nedokážu vysvětlit,” řekl a tvářil se nepřítomně, „no a pak mě prostě vysadil a řekl, ať už na něj nemluvím. A já byl zmatený jako rybička v kulatém akvárku, jelikož jsem vůbec netušil, jak se mám do té pitomé školy dostat.”

„Divím se, že jsi vůbec trefil na tu lavičku,” prohodila jsem a Austin se zašklebil.

„Mám GPS navigaci v mobilu, stačilo tam zadat lavička a buď dojít do New Yorku, jelikož tam to ukazovalo nejbližší lavičku, nebo jít prostě rovně, protože mě Tay vysadil před parkem, druhá možnost mi připadala snažší.”

„Podle mě by každý racionálně myslící člověk volil ten New York,” řekla jsem ironicky a přemýšlela za kolik století by tam někdo s orientačním smyslem Austina došel, „a jen tak mimochodem, když jsi říkal pravdu, neměl bys odvolat to, že máš ehm v kalhotech 30 centimetrů?”

„Ehm...no,” zakoktal a trochu zčervenal, „nemůžu vzít holkám iluze,” řekl nakonec a hrdě se narovnal.

„Četla jsem článek, že to není možné. Prý by se ti při erekci odkrvil mozek, je jen otázka času kdy to všem dojde,” poznamenala jsem a uvažovala, jestli některé z holek, které o Austina stojí, umí číst.

„Žádny strach, Onion, obvykle když mám erekci moc mozek nepotřebu. Většinou v té chvíli neřeším žádné logické úlohy, jestli mě chapeš.”

„ Elisabeth si myslí, že v kalhotech nosíš metr a Sarah se chce přeorientovat na holky, prý ji to zjištění vyděsilo,” řekla jsem rádobě nezaujatě a zahlédla skupinku kluků, stojící před školou. Bylo mi jasné na koho čekají.

„Hele Onion, to odvolám až v těžší fázi mé nemoci, slibuju.” A tohle byla jeho poslední slova tohohle týdne. Přesněji, poslední slova, které jsem slyšela já.

°°°
Nebudete věřit, ale Kačenka si dokázala splácat osnovu děje a už ví, jak příběh bude pokračovat. *juchů*
Dokonce jsem do toho dokázala zanést i trošku logiky :D

Jinak- tahle kapitola je věnována carlie15 jelikož mě přivedla k nápadu na Austinovu pravdomluvnost a především 30 centimetrů ^^