Friday's Boy

10. Symptom

,,Máš všechno?" To byla poslední slova mé matky, než jsem definitivně vyrazila do školy. A byla to nadmíru nevhodná slova, jelikož jsem dnes z domu vycházela na třikrát. Poprvé jsem vyšla a na schodech si vzpomněla, že jsem si nevzala klíče. Šla jsem tedy dovnitř a trvalo mi deset minut než jsem si rozvázala boty. Vzala jsem si klíče a zavolala na mamku, obula si boty a vyšla ven, když jsem si všimla, že každá má bota je jiná. Vrátila jsem se teda a málem dostala infarkt, když mi maminka oznámila, že si ve spěchu jednu mou botu obul tatínek, který odcházel, když jsem se vracela a samozřejmě, že si ve spěchu neskontroloval, co si obouvá. Našla jsem tedy jiné boty a vyrazila do školy, když jsem si vzpomněla, že já jsem sice na cestě, ale má svačina leží na stole a rozhodně se nemá k tomu, aby sama došla do školy. A tak jsem se vrátila zpátky, a tentokrát poučená, se nevyzouvala. Jenže ty boty byly od bláta ,a tak jsem ještě před tím než jsem stihla nadávat, hodila slušnou placku na podlahu, jelikož mi ty boty uklouzly.

,,Jo, mám," zabručela jsem a kontrolovala si jestli mám všechny zuby a doufala, že pokud jsem si nějaký vyrazila, zoubková víla mi snad přinese dáreček- nejlépe osm tisíc, abych si ten zub mohla nechat udělat nový.

Ale ani to nebyla pravda. Šla jsem po naší příjezdové cestě a přemýšlela jestli mě jen bolí kotník nebo jsem si stihla vyvrtnout další část těla, když jsem na konci cesty viděla, teď si počkejte, nikoho. Takže další položka na můj dnešní seznam, už mi chyběly klíče, boty, svačina a ted mi chybí Austin.

Čekala jsem na něj a při tom si počítala zuby, když jsem ho zahlédla. A pokud se vám do teď jevil začátek mého dne jako naprostá katastrofa, nebylo to nic oproti tomu jak vypadal Austin.

,,Co se ti stalo?" zeptala jsem se ho a dívala sa na něj. Vypadal jakoby se mu chtělo brečet. První jsem si myslela, že se s ním rozešla nějaká holka, ale pak mi došlo, že Austin párkrát neměl ani sebemenší tušení, že něco jako přítelkyni má, a tak není moc logické předpokládat, že by se kvůli tomu tak trápil.

,,Onion, už pár měsíců ti vykládám, jak hrozně jsem nemocný a ty se dívíš, že vypadám takhle?" ukázal na sebe a bez dalšího slova se vydal ke škole, přičemž několikrát špatně odbočil a já ho musela upozornit, že jde do lesa a ne do centra města. ,,Ehm, to dělají ty stromy, jsou stejně vysoké jako paneláky hrozně mě to mate."

A já jen mlčela a představovala si, jak špatně na tom člověk musí být, když si plete strom s panelákem. Víte, těžko najdete na něčem víc rozdílů než na stromě a budově z betonu, či z čeho se paneláky staví. ,,Už mi řekneš co se ti stalo?" zeptala jsem se opatrně a on přikývl.

,,Je to složité na pochopení, ale uvědomil jsem si jací jsou skutečně mí přátelé." Tak tohle nebude dobré. ,,Prostě jsem se rozhodl nepít v jejich společnosti, abych mohl posoudit jací doopravdy jsou a musím uznat, že maminka měla pravdu. Bavím se s bandou poloprimitivních poloprimitivů. Kdyby na sobě neměli mikiny JBMNT pomalu bych si myslel, že se bavím s opicema." Jo tak to nebylo vůbec dobré.

,,Určitě nejsou tak špatní," nadhodila jsem a vzpomněla si na přísloví, že vše má dvě strany. Až na kruhový objezd, ten má stran víc a všechny vedou do zácpy.

,,Ne, Onion, školní oběd je špatný, ne kamárádi kteří jdou ven na skateboardy a nikdo to neumí. Což by ještě bylo v klidu, protože jsem to taky neuměl a-"

,,Ty neumíš na skateboardu? Vždyť ho s sebou všude taháš! Několikrát jsem tě s ním viděla!" Prskla jsem na něj a bylo mi jasné, že mi lže.

,,Víš, Onion, nemyslíš, že kdybych na něm uměl jezdit, nenosil bych ho všude, ale jezdil bych na něm? Obvykle když na něm umíš jezdit stojíš na něm a ne že ho všude přenášíš," odpověděl mi klidně a já polkla. Tak tohle mě nikdy nenapadlo. Vlastně koho by napadlo, že kluk co obvykle jde se skateboardem v ruce se na něj neumí ani postavit?"

,,To jsi na něm nikdy ani nestál?" Nevěřícně jsem se na něj dívala a on se pousmál, což nevěstilo nic dobrého.

,,Samozřejmě, že se na něj umím postavit-"

,,No vidíš!"

,,Onion, když někdo stojí půl hodiny na skateboardu na stejném místě, vypadá jako ubožák, kterému nepřišla holka na rande nebo blb, co neví kam má jet, a tak čeká až mu někdo přinese mapu nebo v tom uplně nejlepším případě si ho lidi po pár hodinách spletou se sochou, ale rozhodně ho nikdo neobdivuje, že umí stát na skateboardu"

,,Přece ses musel alespoň jednou odrazit a jet," odsekla jsem mu a nehodlala si připustit, že Austin a jeho parta se na tom hloupém prkně za ta léta nenaučila ujet ani pár metrů.

,,Minulý pátek jsem se pokusil odrazit," odpověděl mi a při tom si nevědomky šáhl do vlasů, což opět nebylo znamení, po kterém člověk čeká něco uspokojivého, obzvlášť u Austina ne.

,,A jak to dopadlo?" začala jsem opatrně a on se pousmál takovým tím úsměvem, kdy vám někdo chce říct, že něco slušně zkazil a čeká, že ten úsměv bude to poslední, co v životě udělá.

,,No, spadl jsem na prdel, což by nic moc neznamenalo, ale já zrovna dopadl na větvičku, takže mám na jedné půlce zadku rýhu a už vím, jak se cítí homosexuálové, jelikož jsem ten klacek měl až někde." A v té chvíli jsem byla neskutečně ráda, že blíže neuvedl, kde přesně ten klacek měl.

,,Ale stejně si myslím, že tví přátelé nejsou tak špatní," prohlásila jsem a on se zašklebil.

,,Myslím, že mi ta nemoc ukázala něco co jsem nikdy nebude. Je to jako když přijdeš slepý k oční a ta ti poprvé nasadí na oči brýle a ty si všimneš, že ta písmenka na tabuli nejsou hierogrify."

,,Ty nosíš brýle?" Vyprskla jsem a Austin se začal smát, přičemž jsem mu chtěla připomenout incident se skateboardem a větví, to by ho smích přešel.

,,Měl jsem je nosit, protože jsem nepoznal ani jedno písmenko-"

,,Tak jaktože je nenosíš?" vyjela jsem na něj a dívala se mu do očí a stoupla si k němu blíž, co kdyby mě náhodou viděl jako rozmazanou šmouhu.

,,Když mi vyzkoušeli snad všechny brýle a poslali mě na test sleposti, napsala jim moje učitelka, že neumím poznávat pímenka, což ale podle ní určitě s mým případem sleposti nesouviselo. I když té doktorce bylo hned divné že si "P" pletu a těhotnou ženou, která stojí na jedné noze a někdo ji omylem uřízl hlavu." A v té chvíli jsem se začala smát a Austin taky.

,,Víš, že jsme vůbec neprobrali ten tvůj symptom?" Připomněla jsem mu, když mi podržel dveře a já pozdravila školníka.

,Vím a proto mám nápad. Seznámím tě s nima," odpověděl mi a chytl mě za ruku. Bez toho, aby jsme se přezuli jsme zamířili  k jedné z opuštěných chodeb, kde seděl hlouček lidí a já teď byla jednou z nich. A věřte, že ty nepřezuté boty byly teď mým nejmenším problémem.