Love From The Clouds *Niall Horan*

*** I need you, becuase... ***

Pomalu jsem otevřela oči, nechtělo se mi. Můj mozek si okamžitě vzpomněl na to co se dělo. Rozhlédla jsem se po pokoji, ano ležela jsem v nemocničním pokoji a v ruce jako vždy zavedenou kanylu. Takže to muselo být vážné, to co se mnou praštilo, běželo mi hlavou, když se otevřeli dveře a v nich stála má matka a kolem ní se prohnala Lenka.

Má mladší sestra se usmívala jako sluníčko, když si sedala ke mně na postel. Nechápala jsem, jak se může smát, když je taková situace, jenže pak mi podala můj telefon a mě to všechno došlo. Asi sto zmeškaných hovorů a nespočet zpráv. Niall, jasně.

„Jak dlouho jsem byla mimo" otočím se na mámu, která si přisedne z druhé strany. „Asi 4 hodiny, doktor říkal, že toho na tebe bylo moc a to vypětí si vybralo svou daň. Škola, práce a to všechno prý jsme na to šli moc rychle, tělo si nezvyklo. Proto si tak rychle omdlela, při prvním náznaku obrovského stresu zlato. Pár dní si tu poležíš, než udělají vyšetření" když to dořekla opět mi to připomnělo ty dny na onkologii, kdy jsem si myslela, že je všechno ztracené. A je to tu zase.

„Děkuju, že jsi tam byla se mnou mami" stiskne mou ruku a jen se na mě usměje, když se opět otevřou dveře a v nich se objeví tátova hlava. „Ahoj zlato" táta přejde k mé posteli a dá nejdřív pusu mámě a pak se přivítá se mnou a s Lenkou. „No já už musím zpět, až budu mít po směně přijdu Karen ano" matka mě ještě obejme a pak se s námi rozloučí.

Táta jí vystřídá na jejím místě na posteli a na jeho obličeji se zračí starost, i když se snaží být veselí. „Nemusíš se přetvařovat tati, oba víme co bude následovat" pohladí mě po ruce, ale to už se mojí pozornosti dožaduje Lenka a opět vibrující mobil.

„Jak to, že jsi mi neřekla, že si píšeš s Niallem Horanem, jakože s tím Niallem ségra ty jsi mi zamlčela hodně věcí" chce pokračovat, ale její proud řeči přeruší tentokrát vyzvánění mého telefonu. Na displeji se objeví naše fotka a Niallovo jméno. „Ty to nezvedneš Karen? Podle těch zpráv má o tebe opravdu strach sestřičko" Lenka se na mě dívá spolu s tátou s otázkou v očích a já se rozhoduji, nakonec hovor přijmu a přiložím si mobil k uchu.

„Ano Ni, slyším tě" pronést těch pár slovíček mi dá obrovskou práci, jelikož nemám daleko k tomu, abych se rozbrečela, jenže Niall jakoby měl šestý smysl. „Karen co se děje lásko, něco je špatně neozvala jsi se od rána a já mám strach. Řekni mi co se děje" jeho hlav ve mě opět rozvibruje všechny nervy v těle a já se naplno rozbrečím.

Nemám sílu odpovědět nejde to. Pláč ovládá moje tělo a já podávám telefon Lence, umí skvěle anglicky, takže jí naznačím zoufale, aby mu to všechno vysvětlila a on na mě kouká jako na zjevení, ale nakonec si telefon bere. Táta si mě balí do náruče, což je právě teď opravdu to co potřebuju a já se snažím utišit svůj pláč, ale jde to velmi pomalu a těžce.

„ŠŠŠššš zlato, to bude dobré uvidíš, jen to ze sebe dostaň a pak bude líp" tátův hlas a jeho doteky mě nakonec uklidní natolik, že jsem schopná normálně přemýšlet a fungovat, ale stále se ho pevně držím, když sleduji průběh rozhovoru mezi Niallem a Lenkou.

Její zoufalí výraz se po pár větách úplně změní a je vidět že se hodně soustředí, jelikož rozumět v některých případech Nillovu přízvuku jde jen velmi špatně. Nakonec sleduju, jak se dokonce usmívá a, když se rozloučí je na jejím obličeji i přesto co se tu děje blažený výraz. Když se vrátí zpět k nám jelikož celou dobu pochodovala po pokoji musím se i přes ty slzy usmát, moje sestřička vypadá, jakoby právě vyhrála v loterii.