Štěstí nalezené ve snu | BTS

9.část

„Já s nim mluvit nebudu! Už nikdy ho nechci vidět a Taehyunga taky ne!" Křičela jsem na mamku z plných plic. „Jestli mu nezavoláš, tak ho pozvu k nám domů.." Začala mi vyhrožovat a to mě dost nasralo. „Stejně by nepřišel..." V klidu jsem jí odpověděla. „Když nepřijde, tak to domluvím s jeho mamkou." Nechápu proč mi to dělá. K čemu to bude když se s nima budu bavit? Stejně bych s nima nekomunikovala, protože nemaj čas. Akorát to všechno bude ještě horší. „Proč mi to doprdele děláš? Chápeš, že by na mě stejně sral? Už mě nech na pokoji. Budu se bavit s kým chci!" Zvedla jsem se, vzala jsem si do ruky bundu, kalhoty a telefon a utíkala jsem pryč z domu.

Vyběhla jsem na ulici a utíkala jsem na místo, na které jsme chodili s Kookiem jako malí. Sedla jsem si na okraj skály a opřela se o strom. Až teď mi začlo docházet, že jsem to trochu přehnala, ale nevím, proč to nemůže nechat tak, jak to je. Prostě se s nima bavit nebudu a žádný promlouvání to nezmění. Na pyžamo jsem si navlíkla kalhoty a vzala jsem si bundu, protože mi začínala být zima.

Z větví jsem si postavila provizorní přístřešek a pod něj jsem naskládala mech. Po tom co se stalo jen tak neusnu, ale aspoň si mam kam lehnout.

Lehla jsem si pod přístřešek a zavřela jsem oči. Před očima jsem měla Taeho, když jsme se poprvé potkali. Začala jsem brečet. Chtěla jsem mu napsat, ale simka byla doma v šuplíku. Možná to bylo lepší, protože bych toho pak zase litovala.

Zítra je škola, ale nemam v plánu tam jít. Bojím se, že by tam zase přišli jako minule. Přes den seženu něco k jídlu a zůstanu tady. Mamka jim určitě volala, takže by mohli bejt i u nás doma.

Pohled Kookieho

Nevím co se stalo. Pořád mi to nějak nedochází. Tae jenom sedí v pokoji a kouká z okna. Bojím se o něj. Bojím se o Nam. Vůbec nevím, jak to bude dál. Chtěl bych se s ní zase vídat. Teď bych i půl roku mohl, protože budeme mít pauzu. Měl jsem jí napsat. Nemuselo to takhle vůbec dopadnout. Pokrčil jsem nohy a dal hlavu na kolena. Bylo mi hrozně.

„Tae?" Zašeptal jsem, když jsem přišel k němu do pokoje. „Nam utekla z domova.. Mamka jí viděla, jak někam běží.." Řekl Tae a dál se díval z okna. „Vím kam šla.." Vydal jsem se k němu a dal mu ruku na rameno. „Proč jsme se jí neozvali? Proč jsme jí nemohli navštívit?" Vyhrkl ze sebe Tae. Bylo na něm slyšet, že je nešťastnej. „Já nevim.. Jsem debil, sral jsem na ní a věnoval se kariéře... Myslel jsem jenom na sebe.." V tu chvíli jsem myslel, že se zhroutim. „Já taky... Horší je, že od první chvíle co jsem jí viděl, jsem k ní cítil něco víc, než jen přátelství.." Zamumlal Tae a podíval se na mě. Měl slzy v očích. To co mi řekl, mě dost překvapilo. Nikdy by mě to nenapadlo, možná proto jsem začal trošku žárlit. Chtěl bych jí pro sebe. Ona je teď někde venku a my tu jen debatujem. „Jdu za ní.." Šel jsem si pro věci. Oblékl jsem se, sbalil do batohu vše potřebné a šel ke dveřím. Tae šel hned zamnou. „Kam jdete?" Zeptal se Suga, který seděl v kuchyni na židli a zřejmě luštil křížovky. „Jdem se projít.." Zabouchli jsme dveře a vydali se na cestu.

Šli jsme asi hodinu. „Kookie, já už nemůžu.." Zakňučel Tae. „Za chvíli tam budeme, odtud je to už kousek." Byli jsme v parku, který je kousek od místa, kam jsme chodili jako malí. Jsem si jistej na 100%, že tam je. Pokud utekla z domova, jak řekla Taeho mamka, tak by v tuhle dobu nikam jinam nešla.

Když jsme přišli na místo, nikoho jsem neviděl. Chvíli jsem se rozhlížel, ale najednou jsem zaslechl vzlykání. Ten hlas znám. Je to ona.

„Támhle je." Tae prstem ukázal ke stromu, kde byl malý nenápadný přístřešek. Musel jsem se pousmát, když jsem to viděl. Takové přístřešky jsme si stavěli, když jsme byli malí. Pomalu jsme se přibližovali. Vzlykání utichlo. Asi usnula. „Tae nechci jí budit.. Necháme to na ráno." Rozbalil jsem dva spacáky. Každej jsme si lehli k jednomu stromu, aby jsme nezmokli, kdyby začalo pršet.

Ráno

Probudila mě zima. Tae i Nam ještě spali. Posadil jsem se na kraj skály a prohlížel si všechny domy pode mnou. Bylo to jiný než když jsem byl malý. Všechno vypadalo jinak. Jako malý jsem si představoval, že lítám nad městem. Ale teď jsem si představoval, jak objímám Nam.

„Co tu doprdele děláte?! Chápete, že už vás nechci vidět?! Všechno jen zhoršujete!" Začala křičet Nam. Tae se vzbudil a vůbec nevěděl co se děje. Nam začala brečet a stála tam jako hromádka neštěstí. Naznačil jsem jí, aby si sedla vedle mě. Chvíli jen koukala s nafouklýma tvářema, ale pak vyměkla a posadila se. Tae si sedl vedle ní. „Proč už nás nechceš vidět?" Nechápavě jsme si jí prohlíželi. Hrozně se změnila. Dospěla a hrozně jí to slušelo, i když měla oteklé oči od pláče. „Chtěla jsem na vás prostě zapomenout... Stejně už se vůbec nevídámem protože nejste schopný si udělat čas..." Odpověděla a sledovala špičky bot. „Nam.. Teď budeme mít půl roku pauzu.. Měli jsme v plánu za tebou jet a seznámit tě s ostatníma.." Vysvětlil jsem jí. Usmála se. Konečně se usmála. „Hromadné objetí!" Vykřiknul Tae. Nadskočil jsem, že jsem málem spadl dolů. Oba jsme Nam objali. Byla úplně studená. V noci musela prochladnout. „Takže teď budete tady?" Prolomila ticho a odtáhla se z objetí. Oba jsme souhlasně přikývli. Rozzářily se jí oči. S Taem jsme si za zády plácli. Jsem rád, že už je to v pohodě. Každý den teď budeme chodit ven. Třeba se jí časem Tae vyzná, ale z té myšlenky mi naskakovala husí kůže.

--------------------------------------------

To be continued...

Annyeong!
Děkujeme moc za přečtení a votes <3 Chtěly bychom vás poprosit, aby jste nám do komentářů napsali váš názor na příběh, abychom věděly, jestli má cenu dál psát... :)