Štěstí nalezené ve snu | BTS

19.část

Přesně tak, jak to bylo domluvené, jsem viděla Jungkooka, jak nás spolu fotí. Když slezl ze stromu, rozeběhla jsem se do koupelny, kde jsem se zamkla a spustila pláč.

„Heo jsi v pořádku?" Zaklepal Tae na dveře. „Jo.. Jen.. Jsem upadla.." Zalhala jsem a šla jsem k umyvadlu. Opláchla jsem si obličej a vyšla ven za Taem. „Dobré ráno!" Usmála jsem se a objala ho. „Dobré ráno.." Odpověděl Tae a taky mě objal. „Dáš si něco k snídani?" Podívala jsem se mu do očí a cvrnkla ho do nosu. „Auuuu.." Zamračil se. „Jo dám.. Mám hlad jako vlk!" Vycenil zuby a rozeběhl se do kuchyně. „Jako malý dítě.." Protočila jsem očima a šla za ním.

„Co si dáš?" Narvala jsem hlavu do lednice a koukla co máme dobrýho. „Hmmm dal bych si palačinky.." Olíznul se a posadil se na barovou židli. „Už zas?" Nadzvedla jsem obočí a on jen přikývl. Povzdychla jsem si a pustila se do příprav.

Po snídani jsem se rozvalila na pohovku a znuděně zapla televizi. „Hele nechceš jít dneska konečně na ten nákup?" Koukla jsem se na Taeho, který si sedl vedle mě. „Jo klidně.." Usmál se a podíval se na telefon. „V kolik?" Ukázal mi čas a čekal na odpověď. „Šla bych tak za půl hodiny.. Jdu se připravit.." Zvedla jsem se a odběhla do koupelny, kde jsem se namalovala a učesala. Přece nikoho nechci vyděsit.

Otevřela jsem skříň s tím, že si vyberu nějaký super outfit, ale vykoukla na mě obrovská hromada, které zbývalo málo, aby nespadla. „A sakra.." Podrbala jsem se ve vlasech a skříň jsem raději zavřela. „Tae!!" Zařvala jsem tak, že mě museli slyšet sousedi na druhým konci ulice. „Co se děje?!" Přilítl do pokoje celej zadejchanej a hodil na mě nechápavej pohled. „Takže za 1. nevíš něco o tý hromadě ve skříni? A za 2. budu potřebovat půjčit nějakou mikinu." Mojí otázku absolutně ignoroval, ale hodil po mě černou mikinu Supreme. „Děkuju.. A teď co s tou hromadou.." Můj úsměv se změnil a obličej rozzuřený opice. „Eeeeheeee...Noo... Já..To...Jak jsem dělal ten outfit pro tebe, tak nějak to na mě všechno vypadlo no.." Na jeho odpověď jsem se zamračila. „Od tý doby jsem skříň otevírala a bylo vše v pořádku.." Zkřížila jsem ruce na prsou a začala jsem podupávat jednou nohou. „Chtěl jsem vyzkoušet jaký to je skočit do velký hromady oblečení.." Udělal smutný pohled a radši zdrhnul. Udělala jsem facepalm a šla jsem za ním. „Tohle nebudu komentovat.." Po cestě jsem na sebe hodila mikinu a oblíkla si bílé kalhoty s dírami.

Konečně jsme se dostali do rušnější části Seoulu. Dnes bylo opravdu krásně. Oba jsme si nandali roušky a kapuci. Věděla jsem, že tu někde bude Nam s Jungkookem. Řekl mi, že sem mám Taeho nějak dostat. No nedošlo mu, že je s Taem taky nemusíme potkat a proto jsem zamířila do skromné kavárny. „Kam to jdeme?" Zafňukal Tae, když viděl jak se vzdalujeme od nákupního centra. „Do kavárny.. " Pokrčila jsem rameny a nijak jsem se neohlížela, zda mě stále následuje. Po chvíli jsem si všimla, že zamnou opravdu nikdo nejde. Proto jsem se otočila a spatřila Taeho jak stojí na místě a dívá se směrem k docela drahé restauraci. „Tae.. Tolik peněz s sebou nemám.." Sklopila jsem zrak. „O to nejde.. Koukni kdo tam sedí.." Zvedl ruku a prstem ukázal na letní terasu u restaurace. Popošla jsem k němu, abych tam lépe viděla. No když mi došlo, že ukazuje na Nam s Jungkookem, čapla jsem ho za ruku a táhla ho pryč. „Kam to zase jdeme? Chtěl jsem jí aspoň zamávat.." Sklopil pohled a sledoval špičky bot. „A jseš ty normální? Tae ještě je brzo.. Musím něco dořešit a chceš přece, aby vyšel náš plán.." Chytla jsem ho za bradu a zvedla mu hlavu, aby se na mě podíval. „Hrozně mi chybí.." Zamumlal a otřel si neposednou slzu. „Ty troubo.. Všechno bude v pořádku.. Musíš mi věřit.." Přátelsky jsem ho objala.

„A teď už pojď.. Nesmíme je potkat.. " Povzbudivě jsem se usmála a pokračovala v cestě. „Nezajdeme aspoň na chvíli do toho nákupáku? Teprve si objednávali jídlo.." Udělal na mě dětský obličej, kterému jsem nemohla odolat. „No dobře, ale rychle.." Protočila jsem očima a šli jsme do nákupáku, aby si Tae konečně mohl koupit zimní bundu, po který tak hrozně toužil.

Tae se jako první rozeběhl do iWantu a během pár minut byl zpátky s taštičkou. „To jsme sem šli, aby sis koupil další telefon?" Nechápavě jsem nadzvedla obočí. „Ten jsem koupil pro tebe.. Jak bych ti potom mohl psát? Hm?" Podal mi taštičku s červeným iPhonem 7. „To nemyslíš vážně?! To nemůžu přijmout! A kde jsi na to vůbec vzal peníze?!" Spustila jsem, aniž bych přemýšlela nad tím, co říkám. „Takže za 1. Ano myslím to vážně.. Za 2. Je to dárek a musíš ho přijmout a za 3. Máme s klukama každej svojí kartu." Vycenil zuby a tašku mi doslova narval do ruky. „Děkuju moc.." Pevně jsem ho objala. „Nemáš zač.. A teď pojď koupit simku, bundu a můžem jít domů.." Táhl mě do prodejny nějakého operátora, kde jsem si koupila simku a co nejrychleji jsme šli do The North Face pro bundu a pak rovnou z obchodu ven.

Bohužel to nebylo tak snadné, jak jsem si myslela. Přímo před náma se vynořil Jungkook s Nam, kteří si nás naštěstí nevšimli. Než jsem stihla cokoliv udělat, už jsme byli schovaní za nějakým věšákem s oblečením a čekali jsme až projdou.

S mojí smůlou šli do stejného obchodu, kde jsme byli schovaní. „Nandej si kapuci a sluneční brýle.." Zašeptal Tae. Rukou mi naznačil, že mám jít za ním a to jsem také udělala. Rychle jsme se proplížili ven.

Už jsme si mysleli, že v klidu dojdeme domů, ale před námi se objevil dav fanynek, co Taeho zřejmě poznaly. Nezbývalo nám nic jiného, než se dát na útěk a doufat, že to brzo vzdají.

„Zapomněl jsem, že za 3 dny máme comeback a fanynky jsou k nevydržení.." Podrbal se ve vlasech a nevinně se usmál. „Áha.. Já na to taky zapomněla.." Pokrčila jsem rameny a šla odemknout branku. Bohužel mě vyděsil fakt, že branka byla odemčená i přes to, že taťka měl být dávno v práci.

Došla jsem před vchodové dveře, před kterýma ležela obálka s nápisem: Taehyung. Ohla jsem se pro záhadnou obálku a podala jí Taemu. Tušila jsem co v ní bude, ale nic jsem nedávala najevo a šla do domu.

•-------------------------------------------•

~Annyeong~
*Sama nedokáže uvěřit tomu, že je na světě další kapitola* Ano.. Opravdu dlouho nevyšla žádná kapitola, k žádnému příběhu. Je to tím, že obě máme dost špatné období plné depresí a podobných věcí. Na těch příbězích by to bylo vidět a to ani nechci vědět jak by to dopadlo..

Každopádně Vám hrozně moc děkujeme (Pokud to ještě někdo vůbec bude číst..) za vaší podporu a trpělivost.. ♥ Moc si toho vážíme... :) Komentujte, hlasujte a uvidíme se u další části.. ♥

~사랑해❤️~