Wings

Začátek

Z pohledu Luny:

Ach jo...to byla zase ztráta času. Neměla jsem na tu párty chodit. Mohla jsem si číst.

Povytáhla jsem si tašku výš na rameni a přitiskla si mikinu blíž k tělu.

Kdybych aspoň nemusela jít sama domů. Zendra zůstala s nějakým klukem a teď tam dělají hnusný věci v bazénu a Tresh se hned na začátku vypařil se svou přítelkyní. Taková drzost mě tam nechat stát uprostřed nadržených prasat z druháku. Ikdyž by na mě stejně nikdo ani nesáhl, když jsem takový puding.

Nahmatala jsem ve své tašce pepřák, protože jsem uslyšela kroky. Ale asi jsem jen paranoidní.
Začala mi být zima na odkryté nohy, které nezakrývaly moje tříčtvrťáky. Světle zelený nápis - Don't touch me! - na černém přiléhavém tričku svítil jako měsíc, který se každou chvílí schovával za mraky. Mohlo být tak po jedné hodině ráno a já měla za sebou teprve půlku cesty k domovu.
Znovu jsem uslyšela kroky. Za mnou. Nenápadně jsem se otočila a zamaskovala to, tak jakože hledám něco v tašce. Nikoho jsem neviděla, ale tma byla dost temná na to, že jsem si nebyla jistá. Mráz mi ladně běhal po zádech a já se v důsledku toho otřásla.

Klid. Klid. Klid. To je jen tvoje mizerná představivost, která se probudila v nepravou chvíli na nepravém místě.

Stačil jeden jediný zvuk a já si byla jistá, že to představivost nebude. Někdo za mnou kopl do plechovky. Bylo slyšet jak dotyčný, co způsobil ten hluk zaváhal a vyčkal než se plechovka zastavila. Jakmile dozněly poslední tóny kutálení plechového předmětu, kroky se opět rozezněly nocí.

Tak mi dali něco do pití. Jojo to bude ono!

Snažila jsem se přesvědčovat docela dost dlouho, ale když na drogy nejste zvyklí, tak vás to prostě pohltí. Byly slyšet kroky. Rozléhaly se po ulici a dotyčný se je už nesnažil tlumit. Věděl, že o něm vím. Na férovku jsem se rozeběhla.
Wow. Špekoun běží.
Jakmile jsem to udělala, tak můj pronásledovatel udělal to samé.
Můj adrenalin vystoupal do maxima a já chtěla křičet, ale nešlo to. Má ústa se otvírala v touze vydat jakýkoliv zvuk, ale náhlý strach jim nedovolil propustit ani vzdech.

Do prdele! Do prdele! Do prdele! Já umřu! Nebo mě prodají támhle někam do Itálie jako děvku. Nechci ani jedno!

Povzbuzovala jsem své nohy k rychlejšímu běhu, ale v zápětí jsem zastavila. Asi tak 24 metrů přede mnou se o pouliční lampu opíral týpek. Polilo mě horko.
Co když patří k tomu za mnou?!
Hned jak mi tahle myšlenka projela hlavou.. otočila jsem se. Můj pronásledovatel zůstal stát kus za mnou a jeho pohled se nápadně propaloval do toho druhého.. nemusela jsem mu ani vidět do očí. Stejně měl přes hlavu přetaženou kapuci a ta mu zakryla skoro celý obličej. Vypadal hubeně až možná vyzáble, ale přes volnou mikinu a tepláky se to nedalo přesně poznat.
Ten druhý byl taky zjevně kluk, ale měl na sobě džíny a bundu..pod ní mikinu a její kapuce mu též zakrývala obličej.
No skvělý. A ke komu mám běžet?! Nebo spíš doplazit, protože chcípám!
Rozhodla jsem se dřepnout si na bobek a počkat, co se bude dít. Představa toho, že z této situace vyjdu bez následků se zdála každou vteřinou míň reálná. Začala jsem pomalu hledat v tašce mobil, abych když tak prozvonila policii.
Najednou se můj pronásledovatel rozeběhl, přeskočil mě a vrhl se po tom druhém. Začaly padat rány a nocí se nesly zvuky, jakoby někdo naklepával maso, které bylo ještě tak trochu na živu. Neváhala jsem a rozeběhla se pryč od těch psychopatů. Nasadila jsem nejrychlejší sprinty jakých jsem byla snad vůbec schopná a zahla za nejbližší roh. Moje krátké, tlusté nohy nikdy nefungovaly tak dobře. Tam jsem konečně vytáhla mobil a vyťukala trojčíslí policie.
Píííp ... píííp ... píííp ... a telefon ztichl.
Vybil se mi mobil?! Jak to..!?
Myšlenka se odstřihla dřív než jsem si ji stačila domyslet a já padla pod tíhou rány do zad na silnici. Asfaltový zrnitý povrch se mi zaryl do dlaní a já konečně vykřikla. Přišlo mi, že ten zvuk, co vyšel z mého hrdla nepatřil mě.
Oklepala jsem se a překulila se na bok. Nade mnou stál ten první muž.
Spatřila jsem jeho ústa, pokrytá krví, zkřivená do vítězného úsměvu. Jeho, po krvi rudá ruka se ke mě vztáhla. Zatlačil mi prstem na čelo. Byla jsem vyděšená, neschopná cokoliv udělat. Chtěla jsem utéct, zmizet, prostě cokoliv, ale nešlo to. Jakmile mi přestal prstem na čelo tlačit, tak na mě padla okamžitá únava. Moje ruce, o které jsem se opírala, odmítaly držet dál mou váhu nad zemí a já jsem tím byla donucená si lehnout. Zavíraly se mi oči a moje vědomí pomalu padalo. Ten kluk to okomentoval pouze takto: "Jsi s námi."
TMA