Wings

Pravda zrádců

Z pohledu Luny:

"Děláš si srandu?!" Taylor se na mě mračil a přecházel přes místnost. Erik pořád seděl ve svém křesle a pozoroval mě pohledem, který říkal, že začíná být nervózní. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři. "Čemu se směješ?! Mohli tě zranit." zanadával Taylor reagujíc na moje úšklebky. "Jsem v pořádku a myslím, že jsem to trochu přehnala. Myslím, že jich to pár nepřežilo." potvrdila jsem, ale uvnitř mě narůstal takový zvláštní a příjemný pocit moci. Moje přeměna ještě neproběhla celá a já dokázala během minutky složit minimálně deset svalnatých a vycvičených chlapů. Použila jsem k tomu ty černé šlahounky, které mi předtím ukazoval Erik a potom jsem s nimi zabila toho psa. Podívala jsem se na Lukyho. Ten seděl u mě na posteli a měl zamyšlený výraz. Podle mě přemýšlel jestli mi má poblahopřát k tomu jak jsem silná a nebo mě zavrhnout, protože jsem zabila lidi a ještě mi to dělá dobře. To poslední jsem ale nemohla přiznat.

"Teď je úplně vedlejší jestli to někdo přežil nebo ne. Tady jde o to, že jsi se vrhla vstříc patnácti chlapům a složila je všechny. A to bez jakéhokoliv tréninku. To není normální." vrtěl Taylor hlavou a měl co dělat, aby si nezačal kousat nehty. "Hodně jsem četla než jsem se sem dostala. To budu mít z knížek." ušklíbla jsem se. "Do háje Luno! Už si z toho zase děláš srandu." vyjel na mě Taylor. "Ty zřejmě nemáš ani tušení co tu děláš." zavrtěl hlavou. Zřejmě to myslel jako hyperbolu, ale já mu pokýváním hlavy potvrdila, že je to přesně tak jak řekl. "Ne ne. Vždyť jsme ti to určitě už vysvětlovali." zamračil se ještě víc. "Já si to nepamatuji." řekla jsem sladce a slezla z postele. Taylor pohotově reagoval a srazil mě zpět na postel. "Zůstaň kde jsi." vyštěkl na mě a zasedl mě. Při zasedávacím procesu mi nepříjemně přisedl křídlo, takže jsem byla donucena to brát vážně. "Jsi tu, aby jsi šéfovi pomohla zničit hybridy a následně celé lidstvo a potom můžeme být zase spolu. Ani trochu se mi nelíbí, že tvé vzpomínky se neobnovují a jak vidíš, tak jsem celkem dost nervózní." zasmál se hystericky Taylor a poplácal mě po hlavě. "Ale já nechci nikoho vyhladit." oponovala jsem. "Luno. Co to s tebou je? Vždycky jsi chtěla udělat to nejlepší pro anděly. Proto jsi souhlasila s tímhle." dořekl smutně a pohladil mi rukou křídla. Příjemně to zabrnělo a mě uniklo tiché vzdychnutí. To probralo Lukyho z přemýšlení a když viděl v jaké jsem situaci, tak se rozhodl jednat. "Můžu sestřičku vzít do zahrad? Já jí to vysvětlím." usmál se Luky na Taylora. Tak nakonec se mě asi rozhodl podpořit. Usmála jsem se.

Taylor se na Lukyho odměřeně podíval. Můj, Taylorův i Lukyho pohled se během pár vteřin přesunul na Erika. Pozoroval mě. Začínal mít pomalu, ale jistě strach. Vycítila jsem to. Můj šestý smysl se úžasně zbystřoval. A také jsem mohla cítit slabé napětí mezi Lukym a Taylorem. Erik se na mě ještě chvíli díval, ale potom jemně přikývl. Taylor ze mě pomalu slezl a já se prudce nadechla pod náporem vzduchu, kterého se mi nedostávalo během mého uvěznění pod tělem Taylora. Jeho hnědé oči na mě pohlédli skrz clonu tmavě hnědých vlasů. Měl je rozcuchané a nepůsobil tak elegantně jako vždy. Normálně připomínal gentlemana, který je uctivý, ale dokáže taky pozlobit..teď vypadal jako kluk, který přišel na to, že existuje virtuální svět a pomalu se potápěl do závislosti. Měl kruhy pod očima a jeho oči postrádaly běžný lesk. Zděsila jsem se když jsem ho takto celého analyzovala. Moje chování má velký dopad na ty, co jsou v mém okolí. Jsem sobecký ignorant. Podívala jsem se na Lukyho. Byl stejně vyhublý jako když jsem ho našla a jeho výraz byl snad ještě víc plný zoufalosti a strachu. Zděsila jsem se ještě víc. Na Erika jsem se nechtěla dívat, protože mi bylo tak nějak fuk co se s ním bude dít.

"Tak na ni dej pozor. My tu musíme ještě něco probrat." usmál se falešně Taylor. A zadíval se tvrdým pohledem na Erika. Znejistěla jsem. Taylor vypadal hodně jinak. Začínala jsem mít strach, aby to všechno předtím nebylo jen divadlo, jak mi to řeklo moje dvojče. Najednou jsem si vzpomněla, že jsem ji už dlouho necítila. Sáhla jsem si rukou na hruď. Erik hned reagoval "Necítíš ji že?" usmál se. Trhla jsem sebou. Nezněl lhostejně jako vždy. V jeho hlase byla stopa strachu. To mě vyděsilo. "Luno pojď. Jsou tam krásné kytky a jsou mezi nimi i ty, které jsem ti přinesl." zatahal mě za ruku Luky a usmál se na mě nevinným úsměvem. To mě trochu uklidnilo, ale stejně jsem se cítila mírně znepokojená Taylorovým a Erikovým chováním. Bělovlásek a brunet odešli z místnosti. "Až budete hotoví, tak řekněte nějakému andělovi ať vás zavede na velitelství." řekl ještě Taylor a usmál se. Ústa se smála, ale oči zuřily.