Wings

Zabiju tě

Z pohledu Erika:

Vzdal jsem to asi po půl hodině. Věděl jsem, že když jsem ji nenašel za deset minut, tak může být už kdekoliv.
Usadil jsem se na střeše jednoho z domů. Přemýšlel jsem. Musím ji dostat. Když ji nemůžu mít já, tak je moc riskantní nechávat ji na živu. Brzy se mi silou plně vyrovná a kdo ví jestli nebude silnější. Měl jsem ji zabít když byla možnost. Jsem tak hloupý až to bolí.
Jak jsem tak seděl a přemýšlel, tak jsem najednou asi pět kilometrů na západ ucítil energii, kterou jsem tolik hledal. Okamžitě ve mě vzplál plamen naděje a nejrychleji jak jsem mohl jsem tím směrem vzlétl.

Letěl jsem opravdu rychle a energii mi dodával ten neznámý chtíč, co jsem cítil poslední dobou v blízkosti Luny. Během deseti minut jsem byl na místě, kde byla energie opravdu intenzivní. Přistál jsem na malém náměstíčku, kde byla kašna s průzračnou vodou, kterou rozzářil svit Měsíce v úplňku. Nebe bylo bez mraku a bylo chladno. Neměl jsem na sobě košili, kterou normálně nosím a i přes mé otužení mě mrtvá noc bodala do těla malinkými jehličkami a způsobovala tak jemný třes mých svalů. Po obvodu náměstí byly holé stromy, které přes léto nesly ovocné plody pro anděly bez domova. Noční vítr se mezi jejich nahými větvemi proháněl za jemného hvízdání.
Snažil jsem se zaměřit zdroj té známé energie, ale nebyl jsem si jistý jestli patří tato povědomá energie Luně. Čím více jsem se na to snažil přijít, tím víc jsem o tom pochyboval.
Najednou jsem ucítil výboj energie v budově za mnou. Byl velice slabý a nebylo těžké se tomu vyhnout. Jakmile kolem mne projel šedomodrý paprsek energie, byl jsem si jistý, že tenhle útočník není Luna. Ona měla jemně žlutý paprsek jako andělé. Tohle byla energie hybrida.
Švihl jsem rukou dozadu a svými šlahouny Energie tenagy jsem pronikl skrz zeď a obmotal útočníka. Prudce jsem ruku přitáhl k sobě. Hybrid prorazil zeď domu, za kterou se ukrýval. Ihned jsem ho poznal díky jeho jinak barevným očím. Byl to ten hybrid, který nám malém posral celý plán. Jeho jméno jsem si nevybavil. Přitáhl jsem si ho až úplně k sobě. Pro mě byl jako moucha. Stačila jen dobře mířená rána a padl by mrtvý k zemi.
"Ale ale. Copak to tu máme za hmyz?" ušklíbl jsem se posměšně. Nečekal jsem na odpověď. "Kde je Luna?" zavrčel jsem výhružně a obmotal kolem něj svou Energii tenagy ještě těsněji. Zalapal po dechu. Cítil jsem jak ho tenaga spaluje. Nezemřel, protože jsem ještě nechtěl ztratit tento zdroj informací. Z jeho hlavy tekla krev, jak jsem ho přerazil o tu zeď, kde se schovával. Nic neříkal. "Hned odpověz nebo ji už nikdy neuvidíš." zařval jsem. Pilo mi krev, že se na mém území stalo tolik věcí, nad kterými jsem neměl kontrolu, za tak krátkou dobu. Útok na nejvyšší budovu, Luna a teď ještě zjistím, že se tu prochází hybrid jako by mu to tu patřilo.
Nic neříkal. Začínalo mě to opravdu štvát. Pomalu jsem smyčky utahoval s tím, že si jeho smrt aspoň vychutnám.
"Ty..." vydralo se z jeho hrdla. Trochu jsem povolil stisk, protože jsem byl tak trochu zvědavý, co z něj vypadne. "Nikdy na ní... nebudeš mít..heh." vysoukal ze sebe a pak se ještě ušklíbl. To mě dopálilo. Švihnul jsem s ním o zem, tak prudce, že jsem slyšel jak pár zubů vypadlo na zem a jako korálky se odkutálely.
"Ty zmetku. Jak se opovažuješ se ušklíbat?! Na mém území!" křičel jsem a u toho se smál. Jak absurdní. Tenhle kus hadru tu zemře. Chtěl jsem ho nejdříve zabít relativně rychle, ale teď jsem změnil názor. Zemře pomalu, bolestivě. Sfromoval jsem ve své volné ruce paprsek energie a propálil jím hybridovi křídlo. Zakřičel.
Jeho srdcervoucí křik se nesl nocí. Nikdo jej však neslyšel. Město bylo vylidněné.

Z pohledu Draga:

Anděl se mnou smýkal po náměstí jak s panenkou. Nemohl jsem dělat nic.
Nemám na to sílu. Jsem jako dítě proti dospělému muži. Nezbývá nic jiného než vyčkat na Lunu.
Vždy když se mé chabé tělo setkalo se zemí či zdí, tak můj rozum ubýval. Ztrácel jsem se. Mě vědomí se propadalo do hlubin mé mysli a já už se pomalu smiřoval s tím, že mě Luna nestihne zachránit.
Můj život byl celý na hovno. Byl jsem jako dítě bezdomovec. Kolem 17 let jsem zachránil jednu zvláštní slečnu před šílencem z ulice a z toho vzešlo mé přetvoření na hybrida. Red ke mě byla milá. Není divu, že se mi nějaký čas líbila. Poté jsem ale narazil na tu holku. Lunu. Ukradla mi srdce aniž bych si toho stihl všimnout. Teď už jen vím, že ji chci chránit.
K mé současné situaci bych ji nedokázal ochránit i kdybych se snažil sebevíc. Jediné co zmůžu je koupit jí čas. Znovu přišel naráz. Tentokrát se mi na hodně dlouhou dobu zatmělo před očima. Ještě dva nárazy a bude konec.
Najednou jsem uslyšel křik. Připadal mi jako z dálky, ale dokázal jsem pochopit, že křik patří tomu andělovi.

Z pohledu Luny:

Domluvili jsme se s Taylorem, že si Erika nalákáme k sobě. Nechala jsem rozproudit svou energii, aby si jí Erik všimnul. Bylo mi jasné, že neodolá a vydá se za mnou. Naučila jsem Draga vyslat alespoň malý paprsek energie a pak jsem opět své tělo uvedla do klidového stavu, aby mě nevycítil.
Byla jsem v tomto stavu malátná a bylo nám jasné, že mi bude trvat dlouho nastřádat energii, která by Erika instantně zlikvidovala.
"Promiň. Budeš ho muset zabavit na dlouho než budu schopná ti přijít na pomoc. Musíš to zvládnout, je to jediná naděje." omlouvala jsem se Dragovi, když jsem mu vysvětlila svůj plán. Usmál se, zvedl mi bradu a řekl "Pro tebe klidně i zemřu." Takhle odhodlaný výraz jsem u nikoho neviděla a málem mi to vehnalo slzy do očí. Obejmula jsem ho. "Zvládneme to. Pak se ukryjeme do hor, kde spokojeně dožijeme. Slibuju." zašeptala jsem mu tiše do ucha. Po posledním pevném obětí jsme oba šli na své pozice. Já byla ve druhém patře opuštěného domu u náměstí. Tam jsem si sedla na koberec a začala lovit zbytky energie, které zbyly po mém dvojčeti uvnitř mě. Naprosto jsem ji tím zlikvidovala. Necítila jsem ji. Vůbec.
Najednou jsem uslyšela ránu a zvuky bořící se zdi. Věděla jsem, že venku je tma, takže i kdybych se podívala, nic neuvidím. Začalo to.
Byla slyšet hádka vedená Erikem. Byl to spíše takový monolog, ale bylo jasné, že se topí ve vzteku a nevnímá své okolí. Neví, že tu jsem. Lépe to vyjít ani nemohlo.
Celkem mě znervózňovalo ticho z Dragovi strany, protože s ním Erik několikrát uhodil o zem a stěny toho domu, ve kterém jsem byla. Cítila jsem mírné otřesy a doufala, že to Drago přežije.
Sbírala jsem energii úplně ze všeho v mém okolí. Chtěla jsem si být jistá, že to ukončím na jednu ránu. Jinak by Drago trpěl zbytečně.

Konečně jsem měla dost energie. Vyskočila jsem oknem a vznesla se rychle nad Erika, abych nezasáhla Draga. Shoulila jsem se do klubíčka a do tvorby koule energie jsem tím pádem vložila celé své tělo. Když jsem cítila, že tričko od Draga začíná hořet, tak jsem se celá vypjala a vypustila vše, co jsem měla na Erikovu hlavu.
Svět se opět ponořil do světla a já neviděla nic jiného než bílo. Slyšela jsem křik. Křik Erika. Taková slast pro mé uši.. vychutnávala jsem si to, ale jen pár vteřin než mé tělo vypovědělo službu. Křídla přestala fungovat a svaly na těle ochably jako při paralýze. Cítila jsem jak mé tělo tvrdě dopadlo na chodník. Uvědomila jsem si, že celou dobu se mi tělo klepalo zimou. Není divu, když na sobě mám pouze tričko od Draga. Pokud tohle přežiju, tak asi budu mít velké zdravotní problémy.
Ležela jsem a nic jsem necítila. Všechny emoce zmizely. Vidění jsem měla rozmazané a chtělo se mi spát.
Jak krásný je svět. Lidé pořád pospíchají a přitom to nejlepší mají hned pod nosem.
Oči se mi zavřely.
TMA

Z pohledu třetí osoby:

Ticho pohltilo nyní úplně celé město. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a mračna zakryla Měsíc. Bude pršet. Nebesa chtěla ze světa smýt tu špínu, kterou na ní zanechala stvoření, která se již dala jen těžce nazývat lidmi. 
Ve městě zbylo již jen pár andělů. Ti, kteří se ještě snažili z posledních sil dostat z trosek budov, které byly v posledních třech hodinách zničeny a potom zde byli ti, kvůli kterým nastaly tyto problémy.
Na malém náměstíčku uprostřed města ležely nehybně tři osoby. Skoro bělovlasá polonahá dívka se krčila u jednoho rohu náměstí. Na živu nejspíše byla, ale dýchala velice mělce. Její šedá křída byla potrhaná a nepřirozeně zohýbaná. Její bledá kůže svítila i ve tmě, která nastala po zakrytí Měsíce mrakama.
Černovlasý chlapec se pomalu plazil k fontáně uprostřed náměstí. Nic neviděl. Jeho oči nevydržely nápor světla, který se před chvílí objevil z dlaní té křehce vypadající dívky. Jeho tělo bylo spálené Energií tenaga místy až na kost. Bolest ho otupila na tolik, že to pořádně nebyl schopen vnímat. Když konečně hmatem našel to, co tak moc hledal, nabral si do dlaní studenou vodu a chrstnul si ji na obličej. Konečně ucítil bolest. Ulevilo se mu. Jeho nervy jsou v pořádku aspoň v tomto směru. Pomalu se postavil s pomocí zídky fontány a překlopil se do ní. Jeho rány začaly pálit, cítil jak mu chladná voda omývá odhalené maso a kosti. Prudce vydechl a studený šok ho donutil otevřít oči. Opravdu nic neviděl, ale věděl, že nesmí panikařit. Ke své hrůze zjistil, že jeho hlasivky nefungují správně. Z jeho hrdla se ozývalo pouze skřehotání a navíc ho to opravdu bolelo. V tu chvíli si vzpomněl na Lunu. Vzpomněl si proč to všechno podstoupil. Pro koho. Luna. Prudce vstal a vylezl z ledové vody. Začal se třást na místech, kde neměl přepálené svaly. Po lehoučku se začal šourat směrem, kde cítil slabé oddechování.
Poslední stvoření, které se na náměstí nacházelo nevypadalo jako člověk, ani jako hybrid a ani ne jako anděl. Byla to jen hromádka kostí, spáleného masa, seškvařených vlasů a peří. Nebyla šance, že by to mohlo ještě někdy žít.
TMA