Wings

Malé vítězství

Z pohledu Luny:

"Ne!" zavřískla jsem když se mi už po několikáté snažil vytrhnout Lukyho ze sevření. "Luno, toho kluka hledá armáda!" zařval na mě Taylor zpátky. "Víš že mi to je úplně jedno?!" zakřičela jsem ještě víc a kopla Taylora do břicha. Ten se jen zapotácel pár metrů dozadu. "Začínáš být opravdu silná." prohodil mezi nádechy.
"Prostě ho nikomu nedám!" zavrčela jsem. "Tak dobře. Ale musíme ho schovat. Pojď." řekl a vyrazil hlouběji do změti uliček. "Problém je, že ti nevěřím ani nos mezi očima!" vykřikla jsem a rozeběhla jsem se druhým směrem. Pořád jsem k sobě vinula Lukyho, který mi zarýval své prsty do zad, jak se bál.
"Luky. Neboj, já tě nedám." zašeptala jsem a zahnula jsem za další roh a když jsem si byla jistá, že mě Taylor dřív jak za půl minuty nedoběhne, tak jsem zastavila u beden u zdi. "Zlatíčko, já se ho pokusím svést ze stopy. Musíš být úplně po tichu a potom se vrátím. Heslo je 'Luky sister', dřív než to uslyšíš, nevylézej. Slibuju, že to bude dobré." vtiskla jsem mu pusu na čelo. Byla z něj cítit špína a slaný pot míšený s krví. Rychle jsem ho zastrčila do jedné z beden a hodila na ni pár starých kartonů a dřív než stačil chudák Luky cokoliv namítnout, tak jsem už sprintovala dál. Zahla jsem za další roh a vrazila do někoho. Rychle jsem do dotyčného strčila, ale odstrčila jsem tím jen sama sebe. Padla jsem na záda. Okamžitě jsem sledovala situaci. Nade mnou stál bělovlasý mladý muž s krásnými bílými křídly a hnědýma očima, které se na mě dívaly bez jakékoliv emoce.
"No kurva.." hlesla jsem a začala se hrabat na nohy. Dřív než jsem se nadála, tak jsem zase ležela na zemi. Šéf mi přitlačil dlaní na rameno a já pod nečekaným tlakem klesla zpět na špinavou zem. "Pusť mě magore!" zavřískla jsem a vyšvihla jsem kotoul vzad, ze kterého jsem se ladně dostala zpět na nohy. Ta přeměna má něco do sebe. Křídla mě bolela jak jsem teď spadla, ale bolest bylo to poslední na co jsem  se mohla soustředit. Nabrala jsem rychlost. Musím ho odvést co nejdál od Lukyho. Blesklo mi hlavou, ale když jsem chtěla proběhnout okolo uličky, kde jsem Lukyho ve spěchu nechala, tak jsem se vážně naštvala a hned jsem to do té uličky stočila. Taylor zrovna ječícího Lukyho surově vytahoval za tričko z bedny. Dřív než stačil uhnout, tak jsem toho debila srazila ramenem a Luky se odkutálel pár metrů z dosahu. Seděla jsem na Taylorovi a nezaváhala jsem ani sekundu a vrazila jsem mu takovou ránu, že jsem cítila jak povolilo pár zubů. "Jestli se ho ještě jednou dotkneš tak tě zabiju slyšíš?!" zavrčela jsem a rychle jsem běžela k chlapečkovi. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho s něhou. "Už jsem myslel, že nepřijdeš." zafňukal a přitulil se zase ke mě. Postavila jsem se čelem k Taylorovi, který se sbíral ze země a neušlo mi ani to, že se k němu přidal ten bělovlasý bastard. "Nechte nás být." řekla jsem už s čistou myslí a plným soustředěním. Bylo ticho. Nejspíš tyhle postranní uličky nikdo nevyužíval a bylo slyšet pouze to jak Taylor plive krev a Lukyho popotahování.

"Luno. Prosím. Co se s tebou stalo? Toho kluka znáš ani ne deset minut a už se za něj stavíš jako jeho matka. Může být nebezpečný. Neléčené lidi jako je on postihuje choroba, která je v pokročilém stádiu nebezpečná i pro vysoce odolné anděly. Mě znáš přece dlouho. Nikomu bych neublížil, ale ten kluk musí buď okamžitě pryč a nebo hned dostat vakcínu nejvyššího kalibru." skuhral Taylor a postavil se. "Ta potíž je v tom, že jsem jaksi přišla o paměť pokud ti to nedochází, takže o tobě nevím skoro vůbec nic. A tohohle chudáka málem zabil nějaký čokl. Koukej na něj, jak je pohublý a vyděšený! A jestli tvrdíš, že potřebuje vakcínu, tak ji sežeň!" vyčetla jsem mu a při tom jsem pořád sledovala šéfa, co dělá. Jen tam stál a sledoval nás. Přitiskla jsem si Lukyho těsněji k sobě. "Promiň. Neboj seženu. Jenom se prosím nezlob. Je mi líto, že jsi ze mě zklamaná." stáhl se Taylor, jakoby mu to bylo opravdu líto. "A ty!" obrátila jsem se na šéfa. "Nebudu ti říkat šéfe ani kdyby mi vyhrožovali." zaprskala jsem. On si jen prohlédl chlapce v mé náruči a řekl "Tak mi říkej Erik." navrhl ledovým hlasem bez špetky emoce ve tváři. Taylor heknul. Nejspíš byl překvapený. Podezíravě jsem si ho prohlédla, ale rozhodla jsem se na jeho větu nereagovat.