Wings

X

Z pohledu Draga:

Vzpomínal jsem na další věci, které bych mohl poskytnout Xaovi jako vodítko k lehčímu určení Luniny polohy. Seděli jsme takhle už hodinu a on se to všechno snažil seřídit na přístrojích, ke kterým mě průběžně připojoval. "Až přijde X, tak si vybere toho, se kterým bude mluvit místo Red. Aspoň tak jsme to pochopili." vysvětloval mi Schi, který už svou práci dokončil a připojil se k nám. Pomáhal Xaovi, ale bylo vidět, že tomu rozumí podstatně méně než ten blondýn. Paul si pořád hrál s kabely daleko od nás a upřímně mi to takhle vyhovovalo. "Kolik ti vůbec je Schi?" zeptal jsem se a natočil se, aby mě Xao mohl připojit na další hadičku. "Čtrnáct." řekl potichu a přejel rukou po Iskinu. "Cože?" podivil jsem se. "A to už pracuješ v takové společnosti?" zamračil jsem se. "Mám IQ 213. Proč to nevyužít?" zasmál se a mě spadla čelist. "Děláš si srandu? To jsi snad nejchytřejší člověk. Ani hybridi tak vysoké IQ nemají." zakroutil jsem hlavou. "Xao a Paul mají okolo 230." řekl Schi a usmál se. Cukl jsem sebou. "Sorry, ale vůbec se nechováte jako nějací géniové. Chováte se hrozně dětinsky." vykřikl jsem. Schi a Xao se zasmáli, jako bych řekl tu největší kravinu na světě. "Jasně. Jsme přeci ještě skoro děti. V jeho případě je dítě určitě." řekl Xao a pokýval hlavou k Schimu. "Nechápu vás." zakroutil jsem hlavou opět. "Vyděláváme si mnohem víc než ředitelé nějaké velké firmy. Jsme zajištění jenom díky našemu IQ a schopnostem. Naše rodiny nepracují, protože je živí naše práce. A navíc nás to baví. Práce snů." začal se rozplývat Schi. "Nevytahuj se." řekl Xao a zase začal něco nastavovat. "Hele. Schi? Když se máš tak dobře, tak bys mohl živit i mě." navrhl jsem. Schi se začal smát. "Dobrý vtip." dostal ze sebe mezi nádechy. "To nebyl vtip." řekl jsem vážně. Schi se na mě zadíval a snažil se taky udržet vážnou tvář, ale nevydržel to a začal se smát jako blázen. Usmál jsem se taky. Vedle mě se z ničeho nic objevil Paul. "X je tady." promluvil hlubokým hlasem a tím nás všechny uklidnil. Otočili jsme se jako na povel. Stál tam přesně jak ho popisovali. Celý v černém, terénní boty, šátek přes obličej, prostě všechno. Zamířil si to rovnou k nám. Všichni se postavili a přitiskli si pěst na hruď jako výraz úcty. Udělal jsem to samé. "Už jsme začali X." řekl Xao a začal mě opět připojovat. Schi a Paul už zřejmě měli hotovo a Paul se připojil ke Xaovi a začal velice obratně vymotávat všechny vnitřnosti přístroje. X tam jen tak stál a nejspíš na nás koukal, ale přes ty sluneční brýle to nebylo jasné.

Jakmile mě kluci napojili snad úplně na všechno na co šlo, tak jsem si přišel jako mumie. Potom zase zaměřili svoji pozornost na X. X podupával nohou a nakonec mi položil ruku na rameno. Zalekl jsem se. Co to znamená? Kluci vypadali taky celkem zaskočeně, ale pomalu vyklidili prostor. Nejvíc nasupeně vypadal Paul. Co se děje? Tenhle okamžik mi přišel nějakým způsobem magický a tak jsem nic nedělal a jen čekal co z toho vzejde.
"Drag, že?" promluvil X. Hrklo ve mě. On si vybral mě? Nebo spíš vybrala?

Z pohledu Luny :

"Jak se máš Luno?" uslyšela jsem hlas. Asi jsem musela znovu padnout do bezvědomí a opět jsem se nacházela v tom tmavém prostoru. "Ty jsi mé dvojče?" zeptala jsem se bez okolků. "Ne. Já jsem ty." odvětil hlas. Zase na mě začalo působit okolí a já se instinktivně otáčela dokola, abych našla zdroj toho hlasu. "Přestaň si ze mě dělat srandu. Nedovolím, aby jsi získala mé tělo!" zavrčela jsem. Ozval se smích. Můj smích, který nevycházel z mého hrdla. "Ty jim věříš? To oni tě dostali do téhle ošemetné situace." zaprskal hlas. "Jsme jedna a já bych nedělala nic proto, abych tě odstranila. Jinak bys nebyla tak silná." pokračoval hlas. "Jsi dvakrát a když jsi dvakrát, tak to znamená, že jsi dvakrát tak silnější."
"Ale já nechci." řekla jsem už trochu hystericky. "Ale chceš. Ty nechceš, aby ti, kteří ti způsobili tu bolest zažili to samé?" řekl jedovatě hlas. "Ne! Nech mě být. Vím přesně o co ti jde. Chceš podkopat mojí psychiku a získat tak možnost řídit tělo. S křídly se vyvíjí i mozek a to je moje výhoda. Mám zatím přístup ke většině mozkové hmoty, takže nemáš šanci."
"Jo?" zeptal se tajemně hlas. "Jo!" odpověděla jsem ostře. "No tak uvidíme za pár dní." rozloučil se hlas a pode mnou se propadla zem. Zaječela jsem a zavřela oči.