Secretly Texting [cz translation]

13

[A M B E R]

„Já nevím!" zakňučela jsem, „kdybych se prohodila, musela bych se vším začít znova a byla bych zmatená a tak," povzdechla jsme si a našpulila rty.

„Nemusíš si nic prohazovat. Jen jsem si myslela, že bys chtěla, když jsi řekla, že od té doby, co ta holka odešla, v té třídě není nikdo, koho bys měla opravdu ráda," řekla Sierra a pokrčila ramena.

Kousla jsem se do rtu a zamračila se, „no, to bylo předtím. Mám tam jednoho kamaráda. Nebo si aspoň myslím, že ho můžu nazývat kamarádem," řekla jsem a tu poslední část trochu zamumlala.

„Slyšela jsem ho, kdo je to?" dožadovala se Shaylie. Naklonila se ke mně blíž a nadzvedla obočí.

„Sklapni, je to nikdo," protočila jsem oči.

„Sedí vedle Zayna," pípl Louis, za což jsem ho bezprostředně plácla.

Sierra se na mě divně podívala, „je to Zayn?" zeptala se.

„Proboha," zaláteřila jsem, „jo, je, a co? Jsme jen "známí", kteří vedle sebe sedí na výtvarce. Není to tak, že bych ho měla ráda," řekla jsem a upustila plastovou vidličku na svůj tác, „tohle jídlo je na nic."

„Neměň téma. Jaký je?" zeptala se Sierra a zářivě se usmívala.

„Já nevím," zasmála jsem se, „občas je nepříjemný, když má špatnou náladu, ale jinak je milý. Ale občas je hodně nervózní. Jednou jsem s ním mluvila sama na chodbě a on byl hrozně nemotorný a nervózní. Vlastně to bylo docela roztomilé," přiznala jsem a usmívala se sama pro sebe. Ty dvě holky naproti mně skoro okamžitě dělali pusinky a napodobovali mě.

„Sklapněte! Jsme jen přátelé, nic víc! On by nejspíš ani nešel do někoho, jako jsem já," řekla jsem jim.

„Koho to zajímá, Zayn Malik byl nervózní. On nikdy nikdy není nervózní okolo nikoho a pak bam a okolo tebe je najednou hrozně nešikovný? Nejspíš tě má rád," zasmála se Sierra. Skoro jsem se udusila na svém pití.

„Ne nemá, sklapni hned teď," podívala jsem se na ni.

Shaylie se ušklíbla, „ale ty chceš aby jo?"

Zadívala jsem se do země, „já nevím. Jako jasně, chtěla bych někoho, kdo by mě měl rád, ale Zayn a já, my jsme jen spolužáci, ani ne přátelé," povzdechla jsem si a pokrčila ramena. Díky bohu, moje dvě kamarádky to vzdaly a nechaly mě mít poslední slovo.

-

Povzdechla jsem si a vytáhla svůj mobil ven. Doufala jsem, že by mě ten kontakt, který jsem vytáhla, mohl rozesmát.

Byl to asi měsíc a půl, kdy mi ten kluk napsal. Ještě musím vědět, jak se jmenuje, opravdu to chci vědět, ale snažím se to ignorovat.

Já: Ew nesnáším lidi

Mimoň: Co se stalo?

Já: nic

Já: Jen se cítím jako, že dnes nechci nic dělat, ale najednou je to „pojďte si všichni povídat a otravovat Amber" den takže

Mimoň: Promiň?

Já: A Shaylie a Sierra mě furt otravovaly o tom, že bych si měla prohodit hudebku místo výtvarky, abychom byly spolu. Myslela jsem si, že na obědě přestanou, ale NE pořád jen otravovaly a otravovaly a otravovaly a jako proboha, držte už hubu

Mimoň: NE!

Mimoň: Neprohazuj si nic!! Pak bych tě vůbec neviděl!!

Já: Tak já si především nic měnit nechci

Já: Ale víš ty, co by mi udělalo dobře?

Mimoň: Nedonesu ti Starbucks

Já: Chtěla jsem říct, pověz mi, kdo jsi, ty idiote

Mimoň: No tak se neptej ani na to, ještě ti to říct nemůžu.

Já: PROČ NE!!

Mimoň: Omlouvám se

Já: Ne neomlouváš se, víš přesně, kdo sakra jsem já a já o tobě nevím ani jednu jedinou věc, až na to, že jsi se mnou na angličtině a výtvarce, rád kreslíš a chodíš se mnou do školy! Nemám žádnou představu, kdo jsi, jak vypadáš, jestli mě máš OPRAVDU rád, a že tohle celý NENÍ vážně vtip! Nechci pokračovat v psaní zatracenýmu cizinci všechny svoje pocity, když nevím, kdo to je a komu by to pravděpodobně mohl říct!

Já: A vím, že na tebe najednou vyjíždím, ale měla jsem příšerný den, ještě k tomu je pondělí a já píšu totálnímu cizinci, kterého neznám a vážně mám ráda kluka, který mě nejspíš nemá rád ani jako kamarádku a můj bratr mi zrovna včera ráno řekl, že moje babičku kurva umřela skoro před TÝDNEM, protože moje máma a táta byli moc velcí zmrdi, na to, aby mi to řekli sami!

Já: Takže mě nezajímá, kdo jsi. Nemůžu pokračovat v psaní někomu, koho neznám, až budeš připravený mi říct, kdo jsi, řekni mi to do očí!

Měla jsem v očích slzy, když jsem odeslala poslední zprávu a blokla si číslo. Odhodila jsem mobil na svou postel. Dala jsem si ruce přes obličej a potichu plakala.

Vím, že jsem trochu přeháněla. Ale nelhala jsem, když jsem řekla, že jsem měla příšerný den. Všechno se zdálo být ještě horší, než bylo v tom momentě, hlavně proto, že moje babička odešla a já ji ani neviděla v nemocnici, předtím, než zemřela.

Můj brácha, Jamie, se objevil ve dveřích se smutným výrazem na tváři. Vešel dovnitř a vzal si mě k sobě na hruď. Obejmula jsem ho a brečela do jeho trika.

„Nesnáším lidi," zamumlala jsem a v ten moment to mohla být i pravda.