Secretly Texting [cz translation]

18

[Z A YN]

„Jsi hotový?" zeptal se Stan a hodil další ořech na strom.

„Ne," zamumlal jsem, s obličejem ponořeným do náčrtníku na klíně. Stan hodil další ořech a já slyšel, jak praskl o větev stromu. „Přestaneš je házet?" povzdechl jsem si, vzal jsem od něj tu tašku a položil ji na druhou stranu ode mě.

„Nemístné," zamumlal, „né, že bys je používal," stěžoval si.

„Ne, ale moje máma jo. K něčemu je používá. Nevím, co to je, ale vím, že je nemáme plýtvat," řekl jsem mu a pokračoval v kresbě.

„Stejně tak, jako nemáme sedět na střeše?" zasmál se.

„Sklapni, Stane."

„Co kreslíš?" zeptal se a lehl si na záda.

„Někoho," zamumlal jsem.

Sedl si: „Kreslíš tu holku, že jo! Amber! Kreslíš jí! Notak, vím, že mám pravdu, prostě mi to ukaž!" zvolal.

Povzdechl jsem si: „Ne-prostě. Jo, kreslím jí, ale ještě to není hotové. Nevím, jak ji mám přimět, aby mě zase měla ráda, ale možná tohle pomůže?" pokrčil jsem ramena a podíval se na oblohu. Zatímco jsem to dělal, dalo to Stanovi perfektní šanci, aby se podíval na tu kresbu. Což udělal. Vytrhnutím náčrtníku z mých rukou.

Stiskl rty: „Kde jsi přišel k tomuhle nápadu?" zeptal se.

Pokrčil jsem ramena: „Včera na obědě. Její kamarádka jí zapínala řetízek a ona si zvedla vlasy, aby to mohla udělat- nevím, můžu to dostat zpátky?" zeptal jsem se ho a natahoval se pro to.

Povzdechl si a dal mi to zpátky. „Dáš jí to?"

„Jo," zamumlal jsem, „ale neřeknu jí, že je to ode mě," řekl jsem mu. Zavrtěl hlavou: „Cože?"

„Děláš tu samou věc s tím psaním, Z!" vyhodil ruce do vzduchu a nechal je spadnout zpět na jeho stehna. „Přijde na to, že ty jsi ten, kdo jí nechává kresby a udělá zase tu samou věc!" zvolal.

„Jo, no, to je prostě to, jak já dělám věci," vzdechl jsem. „prostě to nech být, necháš?"

„Ne," založil si ruce, „Zayne, já vím, že ji máš hodně rád. To je to, proč se ti snažím pomoc," řekl.

„Nepotřebuji tvou pomoc."

„Nezdá se, že bys potřeboval něčí pomoc."

Neodpověděl jsem.

„Teď mě ignoruješ?" zvedl obočí.

Zůstal jsem potichu.

„Fajn, půjdu pryč," protočil oči a zvedl se, slezl dolů do mého okna. Asi po minutě jsem ho viděl, jak jde ze dveří do svého auta.

Po pár minutách mě začal obtěžovat studený vzduch, slezl jsem ze střechy a vlezl zpět do pokoje. Vzal jsem si mikinu a vzal svůj mobil z nabíječky. Zapnul jsem nějakou hudbu a udělal si domov ze svojí matrace. Prohrábl jsem si rukou vlasy a hodil je pryč z obličeje, jen aby se otravně vrátily zpět.

„Proboha," zamumlal jsem a v šuplíku vedle postele hledal gumičku. Když jsem jednu našel, zavázal jsem si vlasy a soustředil se zpět na svou kresbu.

[A M B E R]

Je zase pondělí a já vešla do školy. Louis byl vedle mě pár minut, ale pak jsme se rozdělili a já šla ke své skříňce.

Otevřela jsem ho a předtím, než jsem mohla něco vytáhnout, vypadl papír. Ohnula jsem se dolů a zvedla to. Bylo to složené, takže jsem to otevřela a popadla dech. Byla to kresba někoho, kdo hádám, jsem byla já.

Pamatuju si ten moment. Pátek, na obědě. Sierra mi dávala řetízek okolo krku potom, co dokončila jeho rozvázání a já si zvedla vlasy, aby mi ho mohla zapnout.

Stála jsem tam a obdivovala ten obrázek. Někdo do mě náhodou vrazil, což mě tak nějak vrátilo zpět do reality. Nacpala jsem svoje věci do skříňky a vzala si věci na další dvě hodiny. Stále jsem ten obrázek měla v ruce. Nechtěla jsem ho položit.

Všimla jsem si v rohu malého podpisu. Bylo to načmárané, což mě otrávilo, protože nerozumím tomu, proč mají lidé načmárané podpisy, které nikdo nepřečte, namísto jednoduché kurzívy. Takže jsem to nemohla přečíst. Jediné části, které jsem přečetla, bylo Za ze jména a M z příjmení. Teď to bylo jasné.

Našla jsem Zaynovi oči, když jsem vešla do výtvarky. Podíval se na mě s úšklebkem a zkousl si ret. Cítila jsem, jak se červenám.

Ne. Nesnáším ho, pamatuješ?!

Polkla jsem a šla na své místo. Zavrtěla jsem hlavou. Zayn sakra Malik mě nenechá napokoji, nebo jo. A to není ani otázka, protože vím, že mě nenechá napokoji.

Zůstal ticho, ale každý mohl cítit to napětí. „Díky," zamumlala jsem, „za ten obrázek. Je fakt pěkný," řekla jsem mu a gestikulovala k obrázku v ruce.

Trochu se usmál: „Jsem rád, že se ti to líbí," přikývl.

„Ale jak jsi-"

„Amber. Hodina začíná," řekl s velkým škodolibým úsměvem na rtech.

Zavrčela jsem a protočila oči, když jsem začala věnovat pozornost učitelce. Tolik ke snažení znovu se začít bavit