Láska z X-Factoru

33.část - Osudové rozhodnutí

33.část

 

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
,,Jsi v pořádku? Jsi nějaká bílá,“ řekl Zayn a oblíkal se.
,,Niall se probudil?“
,,Jo. A chce tě vidět,“ řekl když si přečetl další zprávu.
,,Mám mu to říct?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
,,To je na tobě. Ale jakkoliv se rozhodneš, budu na tvé straně,“ řekl a naklonil se, aby mě políbil. Bylo mi zle. Nevěděla jsem, jestli mám být k Niallovi upřímná a zničit naše přátelství, a nebo mu lhát, abych ho zachránila.
Teď jsem toho hluboce litovala. Proč se tohle stává zrovna mně?
,,Oblíkni se, ať můžeme jít. Za chvíli tu bude Louis,“ prohodil.
,,Louis?!“
,,Jo, odveze nás tam.“
Nic jsem dál nenamítala. Rychle jsem se osprchovala a oblékla jsem. Pak jsem si uvědomila, že v hale se válejí naše trika. Rychle jsem tam doběhla. A zrovna někdo klepal. Přetáhla jsem si triko přes hlavu a otevřela. Louis.
,,Můžeme jet?“ zeptal se a ve tváři měl přitroublý výraz.
,,Proč se tak tváříš?“ řekla jsem s přimhouřenýma očima.
,,Jen tak. Takhle se tvářim normálně.“ Přišel Zayn a všichni jsme nastoupili do auta.
Po cestě jsem mlčela a přemýšlela, jestli mu to mám říct. Kluci si povídali vepředu a mně nevěnovali pozornost.
,,Viky!“ okřikl mě Zayn po pěti minutách. Rychle jsem zvedla hlavu. ,,Už jsme tady,“ řekl a ukázal na velikou budovu. Žaludek se mi sevřel. Vylezla jsem z auta a koukala do země. Pořád jsem se nerozhodla. Ale když jsme došli na pokoj a já uviděla Nialla, úplně bílého a připojeného na kapačky, rozhodla jsem se, že mu to neřeknu. Alespoň ne dnes.
,,Ahoj kámo,“ pozdravil Zayn. Zdálo se, že jejich předchozí hádky zmizely a nikdo už si na ně nevzpomněl.
,,Ahoj,“ řekl. Ale místo toho, aby se koukal na Zayna, upíral svoje modré oči na mě.
,,Ahoj Nialle. Jsem ráda, že jsi se probudil,“ řekla jsem a usmála se.
,,Kluci, můžete nás nechat prosím o samotě?“ prohodil k ostatním. Zayn, Harry, Louis a Liam se zvedli a odešli z pokoje. Liam ještě řekl.
,,Kdybys nás hledala, budeme u automatu na kafe,“ a odešel.
Přisedla jsem si k jeho posteli.
,,Harry říkal, že jsi zase omdlela,“ řekl tichým hlasem.
,,Jo. Doktor říkal, že mám nízkou hladinu cukru v krvi a kvůli tomu omdlívám. Ale co ty? Říkal ti něco doktor?“
,,Ne doktor ne. Zato Harry něco říkal.“ Vykulila jsem oči. ,,Říkal, že tě odvedl domů a pak tam za tebou přijel Zayn,“ objasnil a mně se udělalo blbě.
,,Spala jsi s ním?“ zeptal se rovnou. Nic jsem neříkala, jenom jsem sklonila hlavu k podlaze a do očí se mi nahrnuli slzy.
,,Tak spala?“ zopakoval otázku.
,,Moc mě to mrzí!“ vykřikla jsem a slzy přetekly. Ale on nic neřekl. Jenom mi setřel slzy.
,,Proč pláčeš?“ zeptal se.
,,Protože vím co teď přijde. Ty se na mě naštveš, řekneš mi, že mě už nikdy nechceš vidět a bude to zase jako předtím. Nebudeš se mnou mluvit. Ale mě to strašně moc mrzí. Bylo toho na mě moc. Ty jsi v nemocnici a já nevěděla, co dělám.“ Mlela jsem pořád to stejné dokola, takže Niall mě umlčil jednoduchým způsobem.
Přitiskl své rty na moje.
Já jsem jenom vykulila oči. Nechápala jsem, co dělá.
Když se po chvíli odtrhl, na chvíli se mi zahleděl do očí.
,,Já nejsem naštvaný,“ řekl potichu.
,,Nejseš?“ vyjekla jsem překvapeně.
,,Nejsem. Stres a strach o někoho je skoro jako alkohol. Nutí tě dělat věci, které bys nikdy neudělala. Věř mi. Mluvím z vlastní zkušenosti. Takže se nezlobím. Sice mě to mrzí, ale nejsem naštvaný.“
,,Ale to nemůžeš. Měl by ses zlobit. Protože to, co jsem udělala je neodpustitelné. Hraju to na dvě strany.“ Ve skutečnosti jsem chtěla, aby se zlobil. Chtěla jsem, aby si uvědomil, jaká jsem mrcha. Ale on to očividně neviděl.
,,A proč? Přece jsem ti slíbil, že už nebudu žárlit.“
,,Ale tohle je něco jiného. Měl bys žárlit. A měl bys na mě být naštvaný.“
,,Já žárlím. Ale nechci ti ubližovat tím, že tě budu nutit vybírat si mezi námi dvěma. Je to tvoje volba.“
,,A víš co je taky moje volba?“ vyhrkla jsem bez rozmýšlení.
,,Co?“ řekl nechápavě.
,,Nechtěla jsem ti to říkat. Ale tohle je jediná možnost, abys už kvůli mně nebyl smutný a aby ses už nehádal s nikým blízkým.“ Na chvíli jsem se odmlčela a podívala se na něj. Ve tváři měl nechápavý výraz a zdál se být v pohodě. Ale v očích jsem viděla zradu, bolest a ublížení.
Spolkla jsem slzy.
,,Odejdu z X-Factoru.“