Psst... I hate him!

*Fotografie*

O týden později jsem seděla na zadním sedadle auta pronajatého studiem a rukou si podepírala hlavu, která mi únavou padala k zemi stejně jako má ztěžklá víčka. Celou noc se mi hlavou proháněly myšlenky na budoucí tři měsíce, a nenechaly mě být až do brzkých ranních hodin, takže jsem zamhouřila oči sotva malou chvíli před rozbřeskem. Nehty druhé ruky jsem poklepávala o poloprázdný termo hrnek se silnou kávou a bezmyšlenkovitě oči upírala k nebi. Po šedivém odstínu se proháněly černé mraky jako stádo splašených ovcí a jindy velmi příjemný teplý vánek se proměnil na dusivý, takový který varuje před velkou pohromou.
„Dnes bude převážně oblačno, až kolem odpoledních hodin by se měly přihnat letní bouřky," zachytila jsem monotónní hlas moderátorky z ranní rádiové show. 
Obzor, který jsem pozorovala, se začala zpomalovat a úplně se zastavil až tehdy, kdy autu začaly pískat brzdy. V tu chvíli jsem nevěděla jestli víc trpí to auto a nebo mé ušní bubínky. 
Přední dveře se otevřely a řidič v okamžiku zmizel v pochmurném počasí dnešního dne. Přiložila jsem si k ústům hrneček a pomalu se napila silného nápoje. Párkrát jsem zamrkala, zamžourala skrz zatmavené sklo a tiše přihlížela tomu, co se venku odehrávalo. Stál tam on. Vlasy měl načesané do patky, v obličeji kamenný výraz a strnulý postoj. Snažil se působit silně, ale oči ho prozradily.
Netrvalo mi dlouho uvědomit si, že on je ten typ člověka který se nerad otevírá lidem. Snažil se krotit své pocity, nálady a výjevy už od úplného začátku taneční show, ale já ho nakonec prokoukla. Ty ledově vyhlížející oči ho vždy prozradily, promluvily za něj.
Takže v tu chvíli jsem věděla jak se cítí, viděla jsem ten smutek i na dálku. Kolem pasu se mu tiskla malá blondýnka s francouzskými copy po stranách hlavičky. Po tvářičkách se jí kutálely krokodýlí slzy a na rtech už neměla ten nádherný úsměv, který nám na každé ze zkoušek věnovala. Teď je měla semklé do uzoučké přímky, co nejpevněji to šlo.
Tiše jsem si povzdechla, odložila hrnek a vystoupila z auta. Všechny pohledy najednou spadly na mou osobu.
„Riley.." vydechla paní Grier a vrhla se mi kolem krku se slzičkami na kraji. Hřejivý pocit u srdce jsem nemohla ignorovat.
Od té doby, co znám tuto rodinu, jsem pochopila, že láska rodičů vůči dítěti může být něco nádherného. Má rodina byla postavena na trochu jiných pilířích a tato skutečnost mi drásala srdce. Jakožto prostřední dítě se na mě moc nehledělo. Veškerá pozornost rodičů se nejprve soustředila na mého nejstaršího bratra Louise, který se nedávno odstěhoval na kolej se sportovním stipendiem v kapse, jakožto jeden z nejlepších hráčů fotbalu na jeho škole. Jakmile však "dokonalá" ratolest zmizela z domu, Ian moje dvojče začal dělat problémy. Po seznámení s jeho přítelkyní se chytil špatné party, a jak už to bohužel bývá, začal dělat špatné věci. Často mizel z domu pozdě v noci a vracel se až o několik dní později s mastnými vlasy, velkými kruhy pod očima a odérem z propálených cigaret a alkoholu. Rodiče měli tedy dost starostí s kluky, proč tedy věnovat pozornost mně, dívce se zálibou v tanci.
„Klid paní Grier, můžete nás navštívit. Dům je sice dál než pár bloků, ale rádi vás uvidíme," poklepala jsem ji láskyplně po zádech a odtáhla se s úsměvem na tváři. 
„Ano, to máš pravdu," úsměv mi opětovala, ale v očích měla smutný výraz. Sama věděla, že každá další návštěva bude úplně jiná a navíc také věděla, že jsem nepřeháněla. Dům byl určitě dál než pár bloků, byl totiž v jiném státě. Jakoby snad společnost nemohla vymyslet smysluplnou show v pohodlí Severní Karolíny.
Naposledy jsme se rozloučili s rodinou Grierů a nastoupili do auta.

***

Cesta k domu byla delší než jsem doufala. Všechny písně, která jsem si předešlý den stáhla do mobilu se mi přehrávaly již poněkolikáté a velký šálek ranní kávy v žádném případě nepůsobil tak, jak jsem očekávala. Nepohodlně jsem si poposedla a zaklonila hlavu. Bolest mi vystřelovala do celé páteře, jako stovky ostrých šípů, a odmítala zmizet stejně jako zdřevěnělý pocit ovládající můj zadek. V autě panovalo naprosté ticho. Řidič s námi odmítal komunikovat, na každou otázku odpovídal jednoslovně a Hayes byl zticha od té doby, co jsme minuli ceduli s nápisem jeho rodného města.
Promasírovala jsem si trochu krk a pohled mi spadl na pasažéra sedícího vedle mě. Hayes v rukách křečovitě svíral album plné fotografií jeho rodiny. Pomalu je všechny přetáčel a různě otáčel albem, až se nakonec zastavil u poslední fotky. Na ní byl on společně s Nashem a Skylynn.

Neudržela jsem se, opatrně jsem vzala jeho volnou ruku do své a pevně ji stiskla. On stočil pohled nejprve na ruku a pak na mě. Oči mu planuly neskutečným smutkem a v pozadí měly nádech mírného strachu. Naprosto jsem mu v tu chvíli rozuměla. Opustit rodinu v tak mladém věku a bydlet v jiném státě, s člověkem kterého sotva znáte. Bylo to těžké pro nás oba.
„Vše bude v pořádku," ujistila jsem ho a nadzvedla mírně své koutky úst.
„Oba víme, že lžeš," zamumlal.
„Někdy je krásná lež lepší, než krutá pravda,"