Psst... I hate him!

Minulost..

Chtěla jsem ho kopnou, nebo mu vrazit facku, prostě něco! Ale nešlo to, tak jsem jen nenávistně sykla.

„Ty!“

„Riley, děje se něco? Zaslechli jsme kř-“ za mými zády se ozval Hayesův hlas. Trochu jsem sebou cukla, když jsem si uvědomila, že slyším v té větě náznak starostlivosti, ale svou rozrušenost jsem nedala najevo. Pohled jsem stále zabodávala do obličeje toho největšího blbce na světě.

„Jej!“ vyjekl Hayes a s úsměvem máchl rukou ve vzduchu „Jak je kluci?!“

Netrvalo dlouho a všichni se začali zdravit, jako by se snad několik let neviděli.

„Camerone, zvedni tu svou prdel ze země a řekni mi alespoň bů“ křikl na něj Hayes a podal mu ruku, aby mu pomohl se zvednout. V tu chvíli bych svého přítele zavraždila, opravdu. Nechápu jak může pomáhat takovému člověku jako je Cameron. Celé mé srdce právě planulo zlostí a nenávistí. Nesnášela jsem ho. Jeho čokoládové duhovky, plné rty, snědou pleť, prostě jsem nesnášela celou jeho osobu!

„Eeh čau bro“ trochu vykolejeně řekl Cam a letmě se poplácal s Hayesem po zádech, zatím co se mnou stále udržoval oční kontakt.

„Co tady děláte?“

„Ale..“ máchl Nash rukou ve vzduchu a dodal „nějaké studio se rozhodlo, že natočí film o Magconu. Tak jsme ti přišli říct informace o natáčení“

„A taky jsme vám přišli vyžrat ledničku“ křikl Aaron a společně s Mattem se rozběhli do domu. Opravdu do vypadalo jako by se v nich probudil duch malých dětí, které mají nehoráznou chuť na jídlo a musí k lednici doběhnout dřív než ostatní. Dokonce běželi tak rychle, že to Mattovi podjelo a hodil hubu na kachličky. Všichni se tomu samozřejmě zasmáli, včetně tmavovláska, který ještě dodal „Máte postížené kachličky! Hej Aarone nesežer to tam všechno, sakra!“

„Takže, jdete dovnitř?!“ zeptal se Hayes.

„Jo“ odsouhlasili to všichni sborově. Všichni kolem mě prošli jako by se nechumelilo, ani mě nepozdravili, tedy až na Nashe, který mě objal a zasmál se „tak co jaké to je bydlet s mým bráškou, horor že?“

Všichni zmizeli v domě. Až na mě a na Camerona..

„Riley, tak dlouho jsem tě neviděl“ zamumlal a rozhodl se přijít ke mně. Jeho kroky byly nejistě, plné obav. Čeho se bál? Toho, že mu vynadám, za to jaký byl, je a bude debil?! Toho se vlastně mohl obávat. Protože přesně to jsem měla v plánu udělat. Ale ne dnes. Někdy jindy.

„A zase dlouho mě neuvidíš, odcházím, měj se!“

***
Sluchátkami, které jsem našla v kapsi u kalhot, proudila klidná píseň All weekend long. Slunce se ztrácelo za obzorem a barvilo nebe do zlatavé až oranžové barvy. Teplý vánek mě hladil po pokožce a nutil listí stromů, lehce se třepotat. Nevnímala jsem okolí. Prostě jsem jen šla s hlavou sklopenou k zemi a nechala své nohy vést mě kamkoliv.

„Riley!“ uslyšela jsem přes hudbu. Sundala jsem si sluchátko, abych zachytila hlas, ale nic, bylo ticho. Sluchátko jsem si dala zpět do ucha a pokrčila nad tím rameny.

„Hej Riley!“ opět ten hlas, tentokrát byl však o něco zřetelnější. Sundala jsem si sluchátka a chtěla se otočit, ale najednou mé ramena pohltila tíha a já měla co dělat, abych nespadla (pozn.a. Znamená to, že někdo se „odrazil“ od jejich ramen a skočil vedle ní. Snad se chápeme).

„Riley“

„Matte!“ rozkřikla jsem se „jsi úplně mimo? Tohle mi už nikdy nedělej!“