Psst... I hate him!

„Musím ti něco říct''

„Jo.. Ale.. Ugrh, dobře.. Jo jasně“ zrovna jsem vkročila do hlavního pokoje našeho apartmánu a narazila na Nashe. Ten těkal pohledem všude možně, přecházel z jedné strany na druhou a ve tváři se mu střídalo několik výrazů. „Ha-Ha-Hayesi ticho!“ křikl rozhořčeně. Udiveně jsem ho skenovala. Proč šílel z Hayese a proč s ním vůbec mluvil? „Hele, bro, na to nemám náladu. Teď musím jít za Ta- Ugrh.. Je to má holka Hayesi! Přestaň o ní tak mluvit.. Jsi hrozný.. Okay.. Hele než zavěsíš, hádej kdo stojí hned vedle mě“ ušklíbl se šibalsky a už si to ke mně pádil s mobilem v ruce. „Ne! Nemůžu s ním mluvit!“ namítla jsem. „Proč?!“

„Nejsem připravená mu říct-“

„O tobě a Mattovi?“ přerušil mě sarkastickým syknutím. Nash nebyl zrovna dvakrát nadšený, když zjistil, že jsem si vybrala Matta. Měli jste vidět jeho výraz, k popukání. „Nashi? Co se tam děje?“ slyšela jsem jeho tlumený hlas z telefonu. „Řekneš mu to ty a nebo já?“

„Dej to sem Hemiltone a vypadni!“ praštila jsem ho do ramene, sykla po něm pár nadávek a nakonec sledovala, jak vychází z pokoje. Povzdechla jsem si. „H-Hayesi?“ vykoktala jsem ze sebe po chvíli ticha. „Ray?“

„Ahoj“

„Ahoj“

„Jak se ti daří?“ cukla jsem tázavě obočím a přešla k francouzskému oknu. Měli jsme výhled do ulice a i když se to na první pohled nezdálo, byla to krása. Nebyla to zrovna rušná část města. „Už jsem v pohodě. Dnes odcházím z nemocnice“ konečně nějaká dobrá zpráva. „A co ty? Jaká byla autogramiáda?“ zeptal se. Opřela jsem se rukou o rám okna a tiše si povzdechla. Jo skvěle, jen se tam Cameron trochu zhroutil, Tay mě vyděsila k smrti a vybrala jsem si Matta. Ušklíbla jsem se nad tou stupidní větou. „Náročná..“

„To často bývá“ řekl konejšivě. Jo, jen kdybys věděl. „Hmm..“

„Víš Ray.. Já.. Nechci na tebe tlačit, ale už j-“

„Ano vybrala jsem si, Hayesi“

„A?“ prohrábla jsem si vlasy a konečky pevně sevřela. Venku už nesvítilo slunce, bylo šero. Vzhlédla jsem k oblakům a všimla si bouřkových mraků. „Jsi tam?“ zeptal se starostlivě zatím co jsem ho ignorovala. Z nebe se spustily kapky vody. Asi nebe plakalo za mě. „Ano jsem“

„Tak proč neodpovídáš?“

„Začalo pršet a mě to chvíli fascinovalo“ kapky bušily silně do skla. Nedalo mi to. Otevřela jsem okno a vyšla na malý balkónek. Voda mi během několika sekund smáčela vlasy, kůži i oblečení, ale já tam i nadále stála. „Jsi v pohodě?“

„Nejsem“ zamumlala jsem. Mírně jsem se děsila sama sebe a kárala se za to, co jsem chtěla říct. Ucítila jsem štiplavou bolest v očích a během vteřiny jsem se rozplakala. „Co se děje?“

„Vybrala jsem si..“ vzlykla jsem do telefonu to, co jsem už jednou řekla. „Ale ty to nejsi Hayesi“ opět vzlyk, hlasitější než před tím.

„Takže jsi se rozhodla pro Espinosu?“

„Ano“

„Vzkaž mu, že gratuluji“ slyšela jsem ten sarkasmus. Nikdo by ho nepřeslechl. „Hele už musím jít..“

„Promiň mi to Hayesu.. Uvidíme se později“

„To radši ne..“ zachraptěl a hovor ukončil. Držela jsem mobil stále u ucha, jako bych snad doufala, že jsme ještě neskončili, že to vše, co se mezi námi stalo, nezavrhl pouhou krátkou odpovědí..

***

„No a tak jsem mu prostě-“ uslyšela jsem za sebou hlasy. Známé hlasy, ale jen tiše, protože jsem stále naslouchala šustícímu listí, ruchu aut a vodě, která se snášela z nebe a dopadala na zem. Hlasy utichly a vystřídaly je rychlé kroky. „Riley?! Co blázníš?! Nastydneš! Pojď dovnitř“