Psst... I hate him!

Šlehačka!

Uběhl týden po Hayesově boku. Určitě čekáte, že jsem na něho změnila názor, zamilovala jsem se do něj a nakonec jsme spolu žili šťastně až do konce. Hah... Dobrý vtip lidičky.

„Hayesi...“ křikla jsem přes celý dům stojíc u sporáku a v rukách dřímajíc tmavou pánvičku s obědem. Nejsem zrovna přeborník ve vaření, ale obyčejné palačinky svedu i se zavřenýma očima, tedy snad.

„Hmm... Palačinky“ u mého ucha se ozval chraplavý hlas a na rameni jsem ucítila stisk. Horký dech dopadal na mou odhalenou kůži na krku a donutil mě k mírnému přivření očí a zachvění. Ihned jsem se zarazila. Nemohl mi způsobovat něco takového. Opět jsem se zachvěla, ale ne pod jeho teplým dechem, ale nad myšlenkou, že by mě snad někdo jako on mohl přitahovat. On?! Nikdy!

„Nedotý-“

„Riley!“ sykl mi káravě do ucha.

„Hayesi... Posaď se a nalož si večeři“ zamumlala jsem nakonec a s velkým odporem mu věnovala lehkou pusu na líc. Něco takového bych nikdy dobrovolně neudělala, udělala jsem to pouze kvůli Paulovému rozkazu. Oba jsme zasedli za skleněný jídelní stůl a na svůj talíř si naložili pár palačinek, mnou natolik pečlivě přichystaných. Natáhla jsem se pro sklenici s nuttelou a chtěla jí otevřít, ale nějaký chytrák víko přitáhl a já neměla sebemenší šanci dostat se ke sladkému pokrmu.

„Riley dej mi to!“ uchechtl se Hayes nad mou snahou.

„Ne zvládnu to“ nafoukla jsem se.

„Riley...“ povzdechl si „dej mi to!“
Protočila jsem očima a podala mu sklenici s nuttelou. Jednou zatočila a oddělal konečně bílé víčko. Sakra jak?! Zamrmlala jsem si pro sebe v duchu a natáhla se pro sklenici. Hayes však ucukl.

„Griere naval mi tu nuttelu“ prskla jsem po něm na oko naštvaně. On se jen zašklebil a naložil si na svou palačinku lžičku sladké pomazánky. To by šlo, kvůli tomu bych se nenervila, ale pan "Musím vždy naštvat Riley" si přitáhl sklenici k sobě a odmítal ji pustit dokud si nenamazal celou palačinku.

„Už to máš! Tak mi dej tu nuttelu!“ zaúpěla jsem a udeřila pěstmi do stolu. On se však opět ušklíbl jako malé rozmazlené dítě a silně zašrouboval víko sklenice, aby mi znemožnil přístup k pomazánce. No a teď si představte, že s takovým poděsem musíte žít v jednom domě.

„To jsi neměl!“ zamrmlala jsem a povytáhla výhružně horní ret, abych Hayese zastrašila. Brunet se pouze usmál a pod skleněným stolem mě lehce kopl do holeně. Choval se jako malé dítě! Nikdo mě nebude kopat! Nasupeně jsem vydechla a přikrčila obočí.

„Co chceš dělat?“ sykl po mně. V kaštanově hnědých očích se mu zjevila emoce, jež jsem naposledy viděla na začátku Dancing with the stars!

Strach!!

„Ehmm... Hayesi, zlato moje“ zvedla jsem se od stolu a zadívala se do obývacího pokoje, abych odvedla jeho pozornost. „Měl by sis uvědomit, že tvé chování odpovídá spíše malému dítěti, než 16-ti letému teenagerovi, který toho má za sebou už tolik“ když odvrátil zrak a koukl se směrem, kterým jsem hleděla, nenápadně jsem vzala nádobku se šlehačkou a schovala ji za svá záda.

„Proto jsem se rozhodla tě potrestat“ zašeptala jsem mu svůdně do ucha tisknouc levou rukou jemně jeho rameno. Cítila jsem jak se jeho svaly napjaly. Najednou se jeho tělo přestalo hýbat, kromě hrudníku, který dokazoval, že se mu zrychlil dech.

„O-o čem to mluvíš?“

„Mluvím o tom, že...“ další odmlka, pro navození efektu. Opustila jsem jeho rameno a přejela mu ukazováčkem po čelisti až k tmavým hustým vlasům, které měl vyčesané do bezchybné patky.

„Šlehačka!!“ pravá ruka mi vystřelila zpoza zad. Zmákla jsem tubu a "mému klukovi" do obličeje vychrlila šlehačka.

„Riley!!!“ vypískl jako malá dívenka a vyskočil ze stoličky. Jeho oči změnily barvu. Kaštanově hnědé kukadla se změnily na tmavou zlostí prolitou bravu pomsty. Teď jsem pro změnu dostala strach já. Doopravdy jsem se ho začala bát, když dodal hrubým tónem hlasu „Tos neměla dělat“

Vrhl se mi kolem krku a vytrhl mi tubu z ruky. Chtěla jsem se mu vymanit ze sevření, ale svým škubajícími pohyby to ještě zhoršila. Šlehačka byla po celém mém obličeji, včetně vlasů a tmavého tílka, které jsem měla na sobě.

„Hayesi, ty jsi takový ha-“ chtěla jsem mu pořádně vynadat, možná by padlo i několik sprostých slov, ale v tu chvíli mi to bylo ukradené. Jediný úkol který jsem si dala byl; ZABÍT HAYESE BENJEMINA GRIERA!!!
Avšak nával mé zlosti zastavila šlehačka, kterou mi brunet vstříkl přímo do otevřených úst.

„Ty hu-aj-szle!“ mumlala jsem napůl dusíc se a napůl prskajíc ušlehanou smetanu. Opravdu se choval jako malé rozmazlené dítě!

„Začala sis!“ obořil se na mě.

„Ne to ty!“

„Ne to ty!“

„Ne t-“

Domem se rozezněl zvonek. Někdo nás chtěl navštívit. Nebyl to nikdo z rodiny, to by nám totiž oznámili dopředu. Byl to nezvaný host, či hosté? Oba jsme po sobě hodili zabijácký pohled. Představte si to. Vysoký chlapec s hnědými vlasy, modrým krátkým trikem a černými šortkami s dívkou sotva o hlavu menší než byl on sám. Jejíž tmavě hnědé sotva černé vlasy svázané do vysokého drdolu ladily k černému tílku a kraťasy téže barvy. Dívka i chlapec byli pošpiněni ušlehanou smetanou jinak zvanou šlehačkou a házeli po sobě zabijácké pohledy. No zabijácké.... Spíše oba vypadali jako by potřebovali na záchod.

Ze "pohledového souboje" nás vyrušil opět zvuk domovního zvonku. Chvíli se nic nedělo. Stále jsme na sebe civěli, ale pak jsem se odhodlala. Rozběhla jsem se obývacím pokojem do chodbičky až ke dveřím. Když jsem sahala na kliku uslyšela jsem za sebou zvuk, jako by něco do něčeho narazilo. Abych byla přesnější pan Hayes uklouzl a hodil hubu na kachličkovanou zem. V tu ránu mě chytil záchvat smíchu doprovázen slzami. Pohled na něj byl k popukání

„Nesměj se mi! A otevři“ zasyčel na mě Hayes s přikrčeným obočím zvedajíc se ze země. To se mu však nepodařilo a následovalo další rozplácnutí jeho těla na kachličky. U mě nastala další vlna smíchu. Kdyby to bylo možné smála bych se i nadále, ale já nešika zavadila za kliku a dveře o které jsem se opírala, abych nespadla, se otevřely.

„Co se to tu děje?!“ vřískl mi někdo nad hlavou, když jsem se ocitla rozplácnutá u něčích nohou stejně jako Hayes na zemi.

„No co malá šlehačková bitva“ ušklíbla jsem se do země a pomalu jsem se začala zvedat.

„Počkej pomůžu ti!“ najednou se před mým obličejem zjevila něčí ruka a když jsem zvedla pohled, uviděla jsem tamvě blonďatého kluka s hnědýma očima.

„K-kdo jsi?“ vykoktala jsem

„Matt“

Ou deam aloha lidičky!

Ano jsem to já! A ne neumřela jsem! Jen jsem dostala spisovatelský blok. Vím o čem psát, ale nedokážu to napsat, aby to mělo určitou úroveň se kterou bych byla spokojena. No nic snad to brzy přejde!

Mějte se vaše terira!