Psst... I hate him!

Bye Magcon..

Vzala jsem si bílý porcelánový hrnek do ruky a nalila si černou kávu. Po včerejší noci jsem byla vyčerpaná, jako nikdy jindy. Ale jinak vyčerpaná, než si vy myslíte. Včera večer jsem se naštěstí Mattovi vyvlékla ze sevření dřív, než mi opět sundal bílou košili a odhodil do rohu místnosti. Pak jsem vyběhla z pokoje a zamkla se za prvními otevřenými dveřmi, na které jsem narazila. Sjela jsem po nich k zemi a tupě zírajíc před sebe, jsem ignorovala Mattovo bušení na tmavé dřevo. On nakonec přestal a já usnula u dveří s vodopády slz, které stékaly po mých tvářích.. „Černá káva po ránu? To se ti nepodobá.."

„S dlouhým rukávem po ránu? To se ti nepodobá.." odsekla jsem přímočaře. Nechtěla jsem být nepříjemná, ale uvnitř mě se drželo něco, co muselo ven. Cameron mě lehce štípl do ramene a ušklíbl se. „Vždy nosím dlouhý rukáv, když jdu spát, když spím a taky když si jdu ve svém pyžámku na snídani.." opáčtil se proti mně a ze stolu si vzal tmavé pečivo. „Jo? Tak to jsem asi zrovna byla mimo, když jsi měl na sobě tvé pyžámko. Protože já si pamatuji, že na snídani chodíš výhradně jen v boxerkách, někdy bohužel ani to.."

„Hele!" vztyčil ukauováček výhružně do vzduchu. „To se stalo jen jednou, a to proto, protože mi kluci vzali oblečení a já měl velký hlad!"

„Ale mohl sis vzít alespoň peřinu, aby jsi se zakryl, Dallasi!"

„Ale zlato, nedělej že se ti nelíbilo to cos viděla.." usmál se laškovně vystavujíc mě jeho zářícím perličkám. Jeho krásný úsměv dokáže dostat do kolen kupu holek a také jeho tělo, které jsem měla na očích už nespočetně krát. „Zas tak moc si nevěř“

„Jsi okay? Dnes jsi nějaká..“

„Divná?“ doplnila jdem ho, když se k tomu neměl. Nebyla jsem divná, jen jsem prostě neviděla svět přes růžovoučké brýle. Měla jsem si je už dávno sundat, alespoň bych poznala kdo je ten, kterého jsem milovala. „Tos řekla ty, ne já!“

„A jsi vážně v pořádku?“

„Ano jsem“

„Nevypadáš zrovna dv-“

„Musíš to řešit?!“ přerušila jsem ho výkřikem. „Prostě se stalo něco, co s tebou nechci rozebírat, rozumíš?“ jeho zmatený výraz mluvil za vše, nepobral to. Jak by taky mohl, nikdy nic takového neprožil. Položila jsem hrnek na stůl a vyběhla schody do mého pokoje..

***
Hodiny, které mě každým tiknutím dostávaly rychleji do blázince, ukazovaly pár minut před dvanáctou. Zaklapla jsem laptop, s úmyslem dokoukat další díl Pretty Little Liars později, a uvolnila se. Konečně klid. Před hodinou mi na dveře bušil kde kdo, aby zjistil, proč se z usměvavé Riley stala podráždéná zombie. Cam s Nashem vydrželi u dveří asi půl hodiny, než to konečně vzdali a se slovy „Až se nám vrátí naše Ray, tak ji vzkaž, že s ní chceme mluvit“ odešli na své pokoje. Jackové chvíli pobrukovali před dveřmi jednu z jejich písní, která patřila mezi moje nejoblíbenější. Tay se Shawnem málem vyrazili dveře a dokonce se zastavili i Matt, Aaron a Taylor. Od té holky bych to nečekala, ale když řekla to, co měla na srdci, pochopila jsem její návštěvu.

Flashback:

„Riley?“ její hlas se prodíral skrz tmavé dřevo k mým uším, ve kterých zněl ještě pěknou chvíli jako ozvěna. Jako nesnesitelná ozvěna. „Potřebuješ něco? Taylor?“ s nechutí jsem křikla ke dveřím. „Chci si promluvit“

„O čem?“ nepatřím mezi podezíravé lidi, ale ta holka se mi nezdála už od začátku. „Mohu dál?“

„Pojď“ máchla jsem rukou ve vzduchu a nechala ji, aby vstoupila do pokoje. Dokráčela k posteli a usadila se na ni. Prohlédla si nejprve pokoj, aby se dozvěděla v jakém dezolátním stavu po mé úžasné náladě zůstal, a pak strnula pohledem na mně. „Vypadáš hrozně. Nechceš si o tom promluvit a pak si dát filmový večer?“