Setkávali se každý den v brzkých hodinách ranních, kvůli taneční choreografii. Ale teď vše končí a oba se domnívají, že už se nikdy neuvidí a jejich noční můra už nebude pokračovat. No, ale je v tom háček. Dostanou nabídku, kterou nelze odmítnout...
Konečně jsme dojeli k našemu novému domovu. No domovu... Záleží na vás jak tomu chcete říkat. V mém případě je to spíše vězení...
„Vystupujeme!“ z přemýšlení mě vytrhl hrubý hlas řidiče, který právě s autem zastavil u kraje chodníku. Cesta nakonec trvala déle než jsem si myslela. Nemohla jsem usnout, díky.... Ano, díky Hayesovi! Pár minut po tom co jsem vymanila svou ruku z jeho sevření a nakázala mu, aby mě vzbudil až budeme u domu, jsem nenápadně pokukovala po něm, jak v rukach stále svírá fotografie. Nevím proč, ale fascinoval mě...
„Počkej pomůžu ti“ předemnou se objevil Hayes s kamenným výrazem ve tváři, když jsem otevřela dveře auta a chtěla vystoupit. Nepatrně jsem kývla, vložila svou ruku do jeho ruky a s jeho pomocí vystoupila z velkého vysokého auta. Jakmile jsem vystoupila udivila mě Grierova ruka, jež stále svírala tu mou.
„Můžeš mě už pustit“
„Nemůžu...“ zasyčel tiše ke mně. Nechápala jsem ho.
„Točíme“ doplnil ihned když si povšimnul mého zmateného výrazu. Podívala jsem se mu mírně přes rameno a ihned jsem spatřila chlapa, který seděl na místě spolujezdce, když mě vyzvedával řidič. Na rameno měl velkou kameru, na níž byl připojen mikrofón. Teprve až teď se mi zobrazila myšlenka nad tím jak budou vypadat celé 3 měsíce s tímto za zády. Jedno slovo! HOROR!!
„Oh“ zamumlala jsem „Zlato půjdeme se podívat do domu?“ sevřela jsem Hayesovu ruku ještě pevněji a zamrkala na něho svýma smaragdově zelenýma očima. Hraně se na mě usmál a společně jsme se vydali do domu. Našlapovali jsme na velké ploché kameny, které sloužily místo normálního chodníku. Po stranách zářily dlouhé záhony květin různých barev. A celkový obvod domu lemovaly vysoké palmy. Konečně jsme stáli před vchodem... ( V galerii je dům, který máte pro představu jak asi vypadal)
Vešli jsme do domu, ruku v ruce. Možná jsme vypadali, jako šťastný mladý pár, který se zrovna zasnoubil a už plánoval děti a dlouhou společnou budoucnost. Ale to my jsme nebyli! Nebyli jsme šťastní a nebyli jsme ani pár a určitě jsme neplánovali děti a společnou budoucnost. Pfff já a on společně? Jako pravý nefalšovaný pár? Těžko zlato!
„Páni...“ vydechl Hayes. No počkat to neznělo hraně, asi bych měla začít dávat pozor. Zvedla jsem tedy zamyšlený pohled od svých bot a přejela pohledem přes dům. Procházeli jsme bílou moderně zařízenou předsíní na konec krátké uličky a nakonec zahli v levo. Stáli jsme ve velkém obývacím pokoji propojeným s kuchyní a schody vedoucí do druhého patra. Vše bylo zařízené v odtínu bílé a černé barvy. Ze stropu jež byl snad 3-4 m nad zemí vysel velký skleněný lusr. Pod ním stála prostorná bílá pohovka s tmavým dřevěným stolkem. Naproti vysela na zdi, kterou po stranách lemovaly okna francouzského stylu, černá plazmová televize. Nemohla jsem tomu uvěřit. Studio na nás tedy vážně nešetřilo a jsem za to velice ráda...
***
Prošli jsme celý dům včetně zahrady, na které se sluní náš bazén s grilem a lehátky. Ale jen jediný pokoj jsme neviděli, naši ložnici. Shodli jsme se, že si tento pokoj ponecháme na noc. Ne na prasárničky!!
„Jdeme spát?“ zívla jsem k Hayesovi, který se už rozvaloval na nové pohovce. Ano, jeho nové nejoblíbenější místo...
„Hmm...“ protáhl se jako kočka, až mu v zádech zapraskalo a zvedl se ze svého pohodlí. Jeden po boku toho druhého jsme společně vyšli schody do patra a odbočujíc v pravo jsme vstoupili do naší ložnice.
„Páni“ hlesli jsme oba ve stejnou chvíli. Pokoj byl velikostně stejný jako ostatní pokoje, ale nás dva zaujalo spíše vybavení. Veliká, bíle povlečená postel uprostřed pokoje. Naproti ní ve zdi zasazená knihovna z tmavého dřeva. Vedle ní velký krb. A vše dolaďovalo okno s bílými závěsy.... (Omlouvám se, ale popisování takových věcí mi dělá problém. Dala jsem sem tento obrázek pokoje, pro představu)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Oba jsme se rozběhli k posteli a skočili do ní jako pětileté děti. Zachumlali jsme se pod peřinu a zavřeli oči. Čeká nás první noc v tomto novém domově. První noc po jeho boku...
Obrátila jsem se na bok, abych na něho viděla. Měsíční paprsky dopadaly na jeho tvář a já díky nim viděla, každý detail jeho tváře. Možná ty 3 měsíce nebudou zase tak zlé . Možná si na něho zvyknu. Ale možná také ne!
Mírně jsem se k němu naklonila, věnovala mu malou pusu na čelo a tiše špitla „Dobrou noc“
Aloha lidičky!
Ano, ano. Promiňte mi, že dlouho nevyšel díl, ale měla jsem spoustu práce. Tento díl také nestál za nic, ale slibuji vám, že až se za pár dní vrátím z tábora naservíruji vám novou dávku Psst... I hate him!
