Spolubydlící temnoty

Část XIV

„Miro" Usmál se na mne Nikko.

Stál tam v mém svetru ,který mu byl už na první pohled velký.Byl v něm roztomilý.Zdržel si rukávy a se studem zabarvenými tvářemi přicházel nejistě ke mě.

„Jdi si sednout prcku" Škodolibě se pousmál.

Seděli jsme naproti sobě a srkali horký čaj.Nemohl jsem uvěřit tomu,co se stalo ,ale vím,že ho opravdu miluji.

Čaj jsem dopil a šel si po sobě hrníček umýt.Nikko mi chtěl podat i ten svůj,ale spadl mu a on si pořezal o jeden ze střepů dlaň.

Rána byla vcelku hluboká a krve teklo dost.

Musel jsem se okamžitě sebrat a odejít.Všude po pokoji byla cítit Nikkova krev.Strašně moc jsem se chtěl napít.

„Miro?"

„A-ano?"

„Vezmeš mě prosím na pohotovost?"

„N-Nikko já..já nevím zda to zvládnu.Bojím se,že se neudržím."

„Mirro prosím..je to hluboké a bolí to ."

Nikko se rychle oblékl a já šel mezitím pro auto.

Miro jel jako blázen.Bylo na něm vidět ,že je pro něj těžké se nenapít mé krve.Jeho rty se klepali.

„Promiň,jsem nemehlo."

„Nikko to neříkej!"

Na pohotovosti mi rozřízlou dlaň zašili poté přelepili velkou náplastí.

„Je možné,že rána bude ještě krvácet.Ránu ledujte ,bylo by dobré abyste měl společnost,kdyby se vám udělalo nevolno .Alespoň na dva dny." Kázala mi doktorka.

Nervózně jsem pochodoval po čekárně.Konečně se otevřeli dveře ordinace.

„Jak si dopadl ."

„Mám čtyři stehy a mám na tebe prosbu."

„Pro tebe vše ,o co jde ? "

„Budeš se mnou alespoň na dva dny na koleji?"

„Ovšem,to je to nejmenší."

Otevřel jsem Nikkovi dveře od auta ,on se jen sladce usmál.Rána mu sice dále krvácela ,ale po zalepení jsem se mohl lépe ovládat .

Začal jsem Mirovi usínat v autě.

„Někam si tě vemu prcku."

Po práškách na bolest a pod náporem únavy jsem neměl sílu protestovat.

Vezu Nikka do mé menší vilky dál od města.

Cesta trvala dvě hodiny.Pomalu už začínalo vycházet slunce.Nehodlal jsem Nikka budit,a tak jsem vzal Nikka do náruče a přikryl svou bundou.