URI

Hrůza

Černý taxík vyhodil zahloubaného detektiva před dveřmi zamračeného domu. Už teď cítil, že z domu vychází jakási ponurá atmosféra. Lehce zaklepal a svým sladkým francouzským přízvukem pronesl:

,,Allo?"

Nikdo neodpověděl, a tak si dovolil vstoupit. Na chodbě se podezřívavě rozhlédl, ale nic neviděl, protože tam byla tma. Instinktivně tedy zamířil do kuchyně, aby si dal něco dobrého k jídlu. Jak seděl v taxíku, pořádně mu vyhládlo a doufal, že budou mít aspoň dvě ledničky. Docupital do kuchyně, kde bylo rozsvíceno a mile pozdravil mávnutím ruky poslíčka ležícího na zemi v kaluži krve. Ten mu mávnutí opětoval:

,,Zavolejte sanitku!"

Detektiv však asi nepochopil situaci nebo zrovna nevnímal, ale nechtěl vypadat trapně, a proto se usmál:

,,Oui!"

A dal si sendvič, sendvič a sendvič.

Poslíček se s očekáváním díval na malého kulatějšího elegána a vyčkával, kdy už konečně přivolá pomoc. Ale nic se nedělo. Nakonec se na to vykašlal a šel si pomoct sám. Zvedl se ze země a běžel se podívat po lékárničce. Malý Belgičan s dřevěnou vycházkovou holí a buřinkou na hlavě si jeho odchodu ani nevšiml. A proč taky, když měl jiné věci na práci. Když dožvýkal další sousto báječných sendvičů, vytáhl z kapsičky nažehlený kapesníček s vyšitým monogramem H. P. (Aby se předešlo nedorozumění... Ne, Harry Potter to fakt není.) a utřel si pečlivě zastřižený a nakroucený miniaturní knírek pod nosem.

,,Voilá! Můžeme se do toho pustit. Mon ami? Jste tady? Rád bych s vámi probral to..." Zasekl se uprostřed věty, když se podíval za sebe a mladého muže nikde nebylo. Z dálky se tlumeně ozývala píseň Help me, ale on to nepostřehl.

,,Bon. Já se tady tedy potozhlédnu sám. Určitě tady někde ta mademoiselle je." Zvedl se ze židle a vydal se do Tesina pokoje. Poslíček si zatím v garáži úspěšně ošetřoval ránu obvazem, který našel v autolékárničce a Tesa s Astaxou se krčily v rohu koupelny.

Poslíček si ošetřoval ránu a hluboce přemýšlel. Má tohle vůbec zapotřebí? Co z toho bude vlastně mít, když ji zabije? Má zabít i tu malou belgickou kuličku? Ne, toho ne, ten člověk mu přišel roztomilý a jistě by mu dal veliké dýško. Rozhodl se, že to zkusí. Prošel celý dům, kromě koupelny, kde se schovávaly Astaxa a Tesa, a přišel až do ložnice, kde okouzlující detektiv poklidně spal. Pohlédl do jeho zavřených očí, pozoroval jeho maličký naolejovaný knírek, jak se rymicky pohupuje s každým nádechem. Bylo tohle ono? Byla to ta láska, o které všichni mluví? Poslíčkovi se najednou chtělo dělat něco úplně jiného, než vraždit. Schoulil se do klubíčka vedle Belgičana a mužně ho objal. Tohle byl okamžik, pro který se stal poslíčkem s pizzou.