URI

Zešílení

Probudil se. Vedle sebe ucítil přítomnost jiné postavy. Otočil hlavu s černými prořídlými vlasy tím směrem, kde se k němu tulilo tělo dalšího člověka, jenž ho s obdivným pohledem pozoroval. Šokovaně zamžoural a posadil se.

,,Mon ami?! Co to proboha provádíte?!"

,,Ležím v posteli," odpověděl měkce poslíček a vřele se na něj usmál. Chudák detektiv se na něj nevěřícně podíval.

,,Ehm... A proč zrovna tady? Tuto postel jsem si zabraj já, pokud vím. Pourquois nejdete hledat nějakou jinou?"

,,Protože jste tak sladký, když spíte!"

Poirot nahodil zhnusený výraz.

,,Non, non, non, non!"

Vyskočil z postele, až to zapružilo. Oprášil si sako, nasadil buřinku, popadl vycházkovou hůl s rukojetí ve tvaru labutě a odcupital pryč. Při odchodu z místnosti rázně práskl dveřmi.

Poslíčkovi vhrkly do očí slzy bolesti. Neopětovaná láska vždy bolí. Ale on se pomstí! Všem! I tomu malému Belgičanovi. Rázně vstal a začal rabovat všechny šuplíky ve snaze najít něco, co by mohl použít jako zbraň. Nic nenašel, a tak se vydal do kuchyně. Tam sebral perfektně naostřený sekáček na maso. Vítězně se ušklíbl. Vyšel na chodbu a rozvážně kráčel k obýváku. Bylo mu jedno, koho zabije. Všichni teď byli jeho nepřátelé.

V obývacím pokoji nikdo nebyl. Poslíček si teď sedl na gauč a chvíli přemýšlel. Co se jako malý naučil z animovaných filmů? Že možná všechen svůj žal vlévá do vsteku, který mění v neodvratnou pomstychtivost, což není dobré pro jeho zdraví. Cítil se rozpolceně. Chtěl zabíjet, ale chtěl taky milovat a být milován.

Udělal tedy to, co by na jeho
místě udělal každý - pustil si televizi. Ve stejný okamžik se jiskrná kreatura v koupelně rozplynula před očima Astaxy a Tesy. V televizi u poslíčka dvakrát zablikalo modravé světýlko a z obrazovky vyšlehl bílý plamen. Poslíček seděl jako přikovaný a divil se, že takový pořad nikdy neviděl a myslel si to, protože za plat poslíčka si televizi nemohl dovolit už deset let. Bílý plamen ho obklopil a znemožnil mu pohyb.

,,Eeh... Uhm... To bolí."

Paprsek se okolo něho obtáčel jako had a zrychloval, dokud se nedostal na hranici rychlosti světla. Najednou se choval jako světlo a ve chvíli, kdy nebyl částice, ale vlnění, zavrtal se poslíčkovi do hlavy.

Ten se omámeně posadil a cítil mírnou bolest ve spáncích a taky uslyšel hlas, který vycháel ze sluchátek, až na to, že neměl sluchátka. Byl příjemný a zněl jako hlas Pavla Soukupa.

,,Dobrý večer. Máte chvíli, abyste si promluvil o našem pánu Rozvodové síti?"

,,No, si pište, pane... Eh... Pane?"

,,Jmenuji se Proud. Nuže dobrá. Nebojte se, bude se vám to líbit... Až s vámi skončíme, bude z vás jiný člověk. Lepší!"

,,Woohoo! A budu mít jako i nějaké ty superschopnosti? Jako létat nebo držet to své kladivo jen tak na malíčku? Nebo..." Dál už se nedostal.