URI

Zuřivost

Tesa, Astaxa a slavný detektiv Hercule Poirot se otočili za hlasem, který připomínal skřípění zrezivělých pantů. Hrůzou by se v ní krve nedořezal. Černé rozcuchané vlasy se jí svíjely po vystouplá kostnatá ramena, v rudě podlitých očích, jenž byly posazeny v nezdravě bledém obličeji, se zračilo šílenství. V otevřených ústech se leskly ostré zuby, připomínající smrtící špičáky piraně. Úzké vyzáblé tělo jí obaloval černočerný šat.

Natáhla k nim vyzáblou ruku a kostnatý ukazováček namířila na detektiva. Ten, popuzen faktem, že si na něj někdo ukazuje, si hlasitě odkašlal a rázně pronesl: 

,,Madam, já zásadně protestuji, aby..." Dál se nedostal.

Všiml si totiž, že tu mrtvolně vyhlížející paní odněkud zná.

,,Mon dieu! To je moje bývalá žena!" 

,,Ano! Vzpomínáš si na mne? Nechal jsi mě čekat na terase u komiksového muzea! Tři hodiny, Hercule! Tři hodiny!" 

Detektiv začal před tělem mávat rukama v obraném gestu a ustupovat. Už dávno na ni zapomněl. Byla tehdy slavnost francouzských vín dole na hlavní ulici a on tam snědl tolik koláčků pro zasycení před pitím alkoholu, až upadl do hyperglykemického šoku. Museli ho tehdy odvézt na pohotovost, kde ho omylem poslali na operaci mozku. Tam se přihodilo to, že dočista zapomněl, že má manželku a té se to moc nelíbilo. Teď si na ní ale vzpomněl hned, jak viděl ta kostnatá ramena a rudé oči. 

,,Sledovala jsem tě až sem! Celé ty čtyři roky jsi pořád cestoval! Jeden měsíc jsi pořád dokola jezdil Orient Expresem a já tě nemohla chytit! Ale teď! Teď tě konečně mám! A budeš pykat za to, cos mi provedl!" 

Hercule se zastavil a natočil si kníry: ,,A proč jsi mi nezavolala, Marcel?"

Marcel svěsila ruce připravené k uškrcení svého manžela a začala přemýšlet. Najednou jí do očí vhrkly slzy: ,,Promiň," kníkla a začala brečet. Načež Astaxa taky zakníkala, když viděla smutnou situaci, Tesa ji jen položila ruku na šíji, aby se uklidnila. Herculovi se do očí také vedraly slzy a bodře plačící Marcele objal: ,,Ma cheri!"

Marcel a detektiv stáli uprostřed chodby jako velká nehybná kulička a tulili se. Tesa si odkašlala a jako odpověď jí přišlo táhlé spokojené Poirotovo zamručení. Ještě víc se k sobě přitiskli.

,,Nechci nic říkat, ale neshledávám za vhodné se tady oddávat citům po dlouhé době odloučení, zatím co tady pobíhá psychopatický vrah a chce nás všechny zabít... Ale jak myslíte," řekla jakoby nezaujatě Tesa a Astaxa přikývla na znamení souhlasu. Když se však ani poté kulička dvou lidských těl o různých objemech neoddělila  a do toho začala hrát píseň Love me like you do, pokrčily holky rameny a vystoupaly po rozvrzaných příkrých schodech na půdu.

Poirot odhrnul Marcel pramínek vlasů z tváře. Stoupl si na špičky a do ucha jí zašeptal:
,,Miluji tě, ma cher! A když jsem tě teď znovu našel, už tě nenechám odejít! Ale nejdřív se tě musím na něco důležitého zeptat..."

,,Ano, zlatíčko?" usmála se na něj Marcel a s nedočkavostí v očích čekala, co bude dál.

,,Nevyleštila bys mi boty? Na chodbě jsem do něčeho šlápl a víš, jak nesnáším blátivé nesymetrické skvrny! A ty to umíš nej..." Zmlkl a se zaujetím pozoroval, jak se tvář jeho manželky mění. Nejdřív do široka roztažený úsměv nahradil poloúsměv, rovná ústa, škleb, zamračení a po chvíli i silně naštvaný až šílený výraz, který dokresloval tik v oku.

Místností se rozlehl silný řev připomínající řev jaguára, který zápasí o holý život. Poté ho vystřídal zvuk trhající se látky.