Tak trochu jiná Popelka

1.

Toho rána vstala Serafina brzy. Potřebovala se vypařit ještě dřív, než ji služebnictvo přijde vzbudit. Měla to opravdu skvěle vymyšlené. Už večer si připravila oblečení- bílou košili, tmavé kalhoty, kožené vysoké boty a kabát, a přichystala si únikovou cestu. Ono totiž není tak úplně lehké utíkat z třetího patra domu, tedy vlastně, byla to spíš půda, ale to jí ani trochu nevadilo, ba naopak. Bylo to její dobrovolné rozhodnutí, že si udělá pokoj právě na tomto místě, protože ze všech místností v domě, půda byla největší a to ona potřebovala. Nejdřív si ji však samosebou musela náležitě upravit, podle svých a částečně matčiných požadavků.

Skousla rty, už to bylo dávno, kdy umřela. Její maminka byla vždycky ta, která se starala o celou domácnost. Svojí tvrdohlavost a zarputilost, měla právě po ní. Zavrtěla hlavou. Teď měla na starosti jiné věci. Rychle se převlékla a blonďaté vlasy si spletla do copu, který pár rychlými pohyby smotala do drdolu. Už neměla moc času. Její otec se rozhodl znovu oženit. Nová matka měla být vdova po jakémsi pekaři se dvěma syny. A to se jí příliš nezamlouvalo. Opravdu nepotřebovala dva nekňuby ve svém domě. Už předem si o nich něco zjistila, díky svému věrnému společníkovi, Cyrusovi. Byli to jen hlupáci, rozhazující své peníze a ti, kdo si jen umí dovolovat na mladší. 

Hloupí egoisti! Nechtěla někoho takového v domě. Tak se raději tiše vytratila ze svého pokoje, ještě než přijeli. Však ona si už nějakou výmluvu najde, tak jako si ji vždycky našla. Uvázala si lano okolo pasu a opatrně sešplhala dolů. Dopadla měkce do trávy a osvobodila se. Teď stačilo jen ukrýt lano pod břečťan a mohla vyrazit. Ještě se naposledy ujistila, že lano není vidět. Otočila se. Musela do stájí, tam už čekal její osedlaný kůň. Propletla se mezi stromy, kolem fontány a konečně se vplížila do stájí. Koně se vůbec nevyplašili, když kolem nich procházela. Odvázala svoji klisnu, vyvedla ji ven, nasedla a ujížděla do lesů.

 Nad vrcholky stromů už vyčnívalo raní slunce. Jeho světlo prozařovalo modrou oblohu a líně se proplétalo mezi zelenými listy vysokých dubů. Ucítila známou vůni kapradí a šumícího potoku. Tady musela sejít z cesty směrem tam, kde se listnatý les postupně mísil s jehličnatým a kde okolí ze všeho nejvíc připomínalo temný hvozd z nějaké povídky, kterou se děsily malé děti. Stromy tu byly porostlé hustým mechem, z jejich větví visely šlahouny břečťanu i pavučiny. Musela se skrčit, když jela. Větve tu byly velice nízko, skoro jako by se po ní natahovaly. Konečně dorazila na místo. Rostli tu vysoké smrky s velkými kořeny navzájem propletené jako hustá síť. Opodál byla skalka s balvany porostlá lišejníkem. Na první pohled to tu vypadalo normálně, ale když jste zvedli hlavu vysoko vzhůru, spatřili jste na stromech několik domků s visutými mosty. 

Serafina slezla z koně. Musela se ušklíbnou, udělala to přesně tak, jak četla v její oblíbené knize- Robin Hood. Tahle legenda ji inspirovala, aby pomáhala, tedy, svým vlastním způsobem. Bohatým bral a chudým dával, tak se to říkalo a tak to i dělala, ona a její komplicové. Už se jen pobaveně usmívala, když byla ve městě a spatřila tam odměnu za jejich dopadení, oni totiž ani netušili, s kým mají tu čest, nevěděli ani jak vůbec vypadají. Hlasitě hvízdla. Dolů z domků se spustil jakýsi primitivní výtah- kláda připevněná a dvou lanech. Stoupla si na ni a zatáhla, dala tak znamení, aby ji vytáhli. Ucítila mírný tlak a už stoupala vzhůru. Tento pocit zbožňovala, připadala si jakoby létala. 

Podívala se nahoru, spatřila hromadu tváří, které se na ni pobaveně šklebily. Napodobila je. Natáhla se k ní ruka, s vděčností ji přijala a nechala se vytáhnou nahoru. Cyrus, on jí pomohl. ,,Podívejme, naše vůdkyně se uráčila vylézt z nahřáté prachové peřinky a poctít nás svojí návštěvou?'' dobíral si ji. Serafina si ho změřila přísným pohledem a dloubla do něj. Nakonec se však rozesmála, stejně jako ostatní. Bylo jich dvacet pět a pro všechny by se obětovala, stejně jako oni pro ni, avšak Cyrus měl trochu zvláštní místo v jejím srdci, jak sama říkala, její nejvěrnější společník. ,,Nemáme čas, máme ještě nějakou práci.'' Před slovem práce, ale udělala téměř nepatrnou pomlku, takže všichni věděli, co tím myslela a znovu se rozesmáli. 

,,Doufám, že jste se za mojí nepřítomnosti neflákali, a že je všechno připravené,'' vyzvídala. Pravé obočí ji přitom zvedla nahoru, stejně jako levý koutek úst. ,,Ach, jistě že ne, má paní, vše je řádně nachystané, nemusíte mít žádné starosti,'' řekl teatrálně. Její drobná ruka zasvištěla vzduchem a uštědřila mu pěkný políček. Cyrus si mnul bolavé místo, ale dál se usmíval. Nikdy by neuvěřil tomu, že někdo tak drobný a křehký jako Serafina, by mohl vyvinout tolik síly, kdyby ji ovšem sám neznal. ,,Áuu!!'' Protáhl příliš vysokým tónem přímo do jejího ucha a pak se zeptal: ,,A za co to jako bylo?'' zašklebil se na ni. Ostatní mezitím rozehnal dodělat přípravy. ,,Za to, že si z toho děláš legraci,'' usmála se na něj, přičemž si založila ruce na hrudi. Jejímu společníkovi bylo o tři roky víc než jí a přeci to byla ona, kdo byl z nich dvou ten rozumnější. I Cyrus však uměl být vážný, ovšem v tuto chvíli měl neodolatelnou chuť si dělat ze své společnice legraci. ,,Ale no tak, nebuď labuť,'' zašklebil se. ,,Dobře, to už stačí, běž.'' Dívka se opřela do jeho zad a začala ho tlačit někam do zadní části místnost. ,,Nemáme čas, vezmi si zbraně a vyrážíme,''poručila mě. ,,Rozkaz má lady!'' Zasalutoval ji. ,,Že tě zase praštím?'' Chystala se splnit svá slova, ale Cyrus se jen zasmál a uhnul. 

Dívka se spokojeně usmála, otočila se na podpatku a přišla až ke stole s jejími věcmi. Sundala si kabát a místo něj si oblékla hnědou koženou vestu s kápí. Na krk si uvázala šátek, který mohla v případě potřeby, a to bylo víc než jisté, vysunout nahoru přes pusu a skrýt tak svoji totožnost. Na záda si dala toulec se šípy a přes rameno luk. Přitočil se k ní Ashen, kluk který se k nim přidal před dvěma roky. ,,Ne že bych ti chtěl do toho mluvit, ale jsi si jistá, že opravdu chceš použít luk?'' Podívala se jeho směrem ,,Bez obav, mám ho pouze jako módní doplněk, jinak použiji muškety,'' zvedla dvě zdobené zbraně do vzduchu a předstírala že ho střelila. Ashen přistoupil na její hru a chytil se za hruď v hraném umírání. Opodál se zasmál Bryan. 

Serafina si zastrčila zbraně do opasku a přešla doprostřed místnosti. ,,Už jste se vyparádily, slečinky? Jestli ano, měli bychom jít.''  Bylo to přitom docela legrační, když musela zvednout hlavu aby se jim mohla podívat do očí. Když přikývli, založila si ruce v bok a řekla: ,,Dobře, na tenhle den jsme čekali dlouho, dneska má jet královský kočár s daněmi do paláce a mi ho vyloupíme. Bude to nebezpečné, riskantní a rozhodně hrozí že přitom můžeme umřít, tak se doufám pořádně těšíte!'' zvolala. Ostatní nadšeně zakřičeli na souhlas a následovali svojí vůdkyní ven. Serafina se otočila na Erika a Kaye. ,,Víte co máte dělat, dáme vám znamení až se vrátíme.'' Oba jí souhlasně přikývli a běželi na svá místa.  Ona se otočila a povzdychla si. Dvacet čtyři proti celé královské gardě, to byl ten nejšílenější plán co mohla vymyslet. Ale už to nemohla odvolat. Poddaným se dařilo špatně a ona to chtěla napravit, za každou cenu. s tím se chytila provazu a slezla dolů.

Zdravím! 

Jsem tu opět po nějaké době s novým příběhem ( Né Ali, opravdu?). Tentokrát to zkouším jiným pohledem, než obvykle píšu, jen se modlím, abych to nezkazila :D.  Ach jo, tohle je vážně praštěný Char, já tě asi zastřelím. Vážně jsi mě něco takového donutila napsat? Představuji vám oficiálně práci jedné z mých nejlepších kámošek. Vážně, měla bych jí zatleskat, protože je jedním z mála lidí, kteří mě dokážou k něčemu dokopat :D No, co dodat? Asi jen skvělou a hlavně šílenou zábavu!