Tak trochu jiná Popelka

15.

Bylo to takové... utrpení. Sotva se stačila převléct a učesat, když jí do pokoje vtrhla její nevlastní matka a oznámila jí, že jedou do města. S ní, protože jim asi bude muset nosit tašky nebo tak něco, jelikož jí vážně nešlo do hlavy, proč teď musela trčet v tom krejčovství a chytat lelky. Navíc musela poslouchat je, ty nejotravnější bytosti na světě. Zejména tedy Marcus byl ten otrava. Valerian byl příliš líný, než aby cokoliv řekl, či si stěžoval na to, že si z něj matka udělala oblékací panenku. To Marcus si vyloženě užíval všechnu tu pozornost.

,,Drahý, měl by sis zkusit ten zelený kabát,'' řekla jeho matka a ukázala prstem v krajkové rukavici na zmiňovaný kus oblečení. ,,Matko, je to turnaj v lukostřelbě, zelenou tam bude mít jistě každý.'' Serafina protočila očima, ovšem nenápadněji, protože seděla hned vedle macechy, a zahleděla se z okna.

Na trhu se to jen hemžilo lidmi. Všichni obcházeli jednotlivé obchody a stánky, prohlíželi si vystavené zboží a zase se přemísťovali k jinému obchodníkovi či kupci jako včely, které si vybírají ten nejbarevnější květ. Povzdychla si a málem se nahrbila, naštěstí se udržela, protože by ji jinak stihl přísný pohled nevlastní matky.

V tom se na ni ušklíbly dvě povědomé tváře. Nolan a Robb se zubili a divoce gestikulovali rukama, co tam dělá a jestli nehodlá jít ven. Sera zavrtěla hlavou. Mám tu je, odznakovala jim zpátky a oni se zamračili. Chceš vysvobodit? Zněla odpověď, na což mávla rukou, že to snad přežije a ať si pospíší do Doupěte. Kývli hlavou a ještě jí zamávali, než zmizeli v davu. Zamávala jim zpátky. 

,,Serafino, proč tu tak mácháš rukou?'' ozvala se náhle její macecha. Sera pootevřela pusu, protože honem hledala, co by mohla odpovědět. ,,No, totiž, ono, ono je tu totiž dosti horko,'' usmála se rychle a znovu kolem sebe zamávala dlaní, aby svá slova potvrdila. ,,Ale na to máme přeci vějíř,'' povzdychla si nevlastní matka.
Marcus se zasmál. ,,Jistě, ale na to, aby ho použila by musela vědět, co to je,'' zasmál se a ušklíbl se na svou nevlastní sestru. Jeho matka se zasmála, tentokrát však svému synu neřekla nic o slušném vychování, naopak. ,,Ano, měla by ses skutečně víc zabývat tím, jak se chovat jako dáma,'' napomenu ji trochu příkřeji. Serafina se o něco víc narovnala, ale jen se na ně zdvořile usmála. Na jejich slova neřekla nic, na to byla slušně vychovaná.  ,,Když mě omluvíte, šla bych se trochu projít a nadýchat se čerstvého vzduchu,'' vstala. Macecha jen elegantně kývla rukou. 

Když vycházela z krejčovství, Marcus se jen samolibě naparoval v zrcadle v kabátci, který mu zrovna krejčí podal. Valerian si jen znovu zívnul.

Jen co se dostala z dohledu, úlevně si vydechla. Už si myslela, že tam zkamení. A nestačila skoro ani zahnout do ulice vedle sousedního domu a málem zkameněla doopravdy. Přímo před ní stál princ. Zírala na něj s otevřenou pusou. No, nečekla ho tu a nebyla připravená jej vyhledat jak mu slíbila. A proto když se dostatečně vzpamatovala, jediná slova, která z ní vyšla byla: ,,No do háje!"

Serafinina nevlastní matka by asi omdlela, kdyby to slyšela, ale naštěstí byla stále v obchodě a tak jediný, kdo tu větu uslyšel byl princ a ten se ušklíbl nad těmi vybranými slovy. ,,Co ty tu děláš?" pokračovala dívka. ,,Taky tě rád vidím," opáčil princ ,,Neříkala jsi náhodou, že se uvidíme?" pokračoval rádoby nevině. ,,Jo, jenže jsem neměla na mysli zas takhle brzkou dobu." Na to se princ jenom zasmál. ,,Ty mě vážně  vidíš velmi ráda," pravil. ,,Samozřejmě, každý má přeci rád strašáky do zelí," usmála se sladce. ,,A ty budeš to zelí!" řekl princ, jako by právě učinil  objev století, načež si vysloužil pořádný šťouchanec. ,,Hele!" zasmál se. 

Serafina netušila jak se to stalo, ale také se usmála. ,,No dobře, copak ty tu děláš?" zeptala se a ke svému překvapení zněla mnohem přátelštěji, než plánovala. Princ se na ni dramaticky podíval. ,,Ale, že by se o mě tahle dívka snad zajímala?" udělal překvapenou grimasu a na efekt si ještě položil dlaně na tváře. ,,To mi opravdu lichotí od někoho tak hezkého." Na to si vysloužil další šťouchanec. Ale Serafina musela sklopit hlavu aby nepoznal, že se jí do tváře vehnal ruměnec. Stejně měla pocit, že poznal. 

,,No tak to ani omylem, já jsem jen slušně vychovaná a vlastně mě to absolutně nezajímá, abys věděl!" vyhrkla a nezmínila jeho lichotku. Princ rádoby vážně pokýval hlavou. ,,Ano, ano, samozřejmě. Abych ti odpověděl, potřeboval jsem na vzduch." ,,Na vzduch? A proč?" zvedla obočí dívka. ,,To je složitější," povzdychl si a jeho hlas zněl náhle o něco smutněji. ,,Tak mi to zkus vysvětlit," usmála se na něj povzbudivě. Princ na ni upřel pohled, jako by váhal, zda to myslí vážně, nakonec ale pokračoval. 

,,Víš, mám pocit, že můj život je neustále něčím řízený, že nemám vlastní život. Chtěl bych jeden den, kdy bych mohl být úplně svobodný a s tebou se tak cítím, když jsem tady." Serafina pokývala hlavou. ,,Tak buď." ,,Co?" ,,No, tohle by mohl být tvůj svobodný den. Co bys chtěl dělat?" Princ se na ni podíval s překvapením ,,To není to tak snadné. Nemůžu se jen tak vytratit od povinností, dokonce i teď bych tu neměl být, mám jen hodinu, než  se po mě bude někdo shánět." Serafina mu věnovala skeptický pohled. ,,Ale no tak, život je příliš krátký na to ho promeškat, tak pojďme dělat něco, co za hodinu stihnout můžeme," rozzářila se. Sebastian se odmlčel. 

,,Mám nápad," řekl najednou. ,,Ukážu ti mé oblíbené místo, ale musíme se dostat do paláce." ,,Do paláce?" zeptala se Serafina a nechala se vést uličkami města.
Princ se zarazil, ,,No, ano vlastně, jsem tam v učení," princi došlo, že něco takového dívka nemohla vědět. Ale ta se pro sebe usmála. ,,V učení? A v jakém?" ušklíbla se. ,,Otec mě učí svému řemeslu," usmál se. A Serafina se musela znovu zasmát. ,,Zajímavé," podotkla, ale k princově úlevě to už dál nerozváděla.

Seběhli schody na okraji města a přišli na dvorek jednoho hostince. Došli k jakýmsi starým dřevěným dveřím schovanými mezi dřevníkem a stěnou hostince.  Byly staré a oprýskané. Do kamenné zdi vůbec nezapadali.  Dveře byly dobře ukryté. Nikoho by nenapadalo, že za dřevníkem se nachází ještě kus místa, kudy by někdo mohl projít a nahoře nad zdí byly jen měšťanské domy, kterým navíc překážely ve výhledu na ono místo balkóny. 

Dívka byla zmatená, nechápala, proč se ocitla tady. ,,Je to tajná chodba, vede až do paláce." řekl pak princ a Serafině málem spadla čelist. Čekala, že půjdou hlavní bránou a princ se nějak vymluví na to, že je tam přeci v učení, ale on ji ukázal tajnou chodbu. Nemohla uvěřit tomu štěstí.

Sebastian dveře otevřel. Před nimi se ukázala dlouhá loučemi osvětlená  chodba.  ,,Doufám, že se moc nebojíš," zasmál se, ale neznělo to jako výzva. Serafina mu přesto úsměv oplatila. ,,Já mám pro strach uděláno,'' zazubila se a princ o tom nepochyboval. 

Procházeli jejími útrobami a dívka cítila vlhkost a vůni mokré hlíny a mechu. Ušli asi kilometr na jehož konci čekali kamenné schody končící dalšími dřevěnými dveřmi.

Vyšli z jakési postranní chodby. Kolem to vonělo po tymiánu a rozmarýnu.
,,Jsem blízko kuchyní," vysvětloval princ.
,,Tudy," řekl pak a vzal Serafinu za ruku. Ta byla tak překvapená, že se nezmohla na žádný odpor a opatrně jej nasledovala chodbami. Vlastně se jí ani moc nechtělo protestovat. Myslela na to, že se kluci zblázní, až  se tohle dozví. Je v paláci a zná únikovou cestu! 

Chodby byly rozlehlé a krásně  zdobené. Skoro se na to nemohla dívat, lidé měli hlad a tady všude bylo znát bohatství. A nic nemohla říct. Vtom zahnuli naposledy a stanuli před dvoukřídlými dveřmi. Princ je otevřel a Serafina zalapala po dechu při tom pohledu. Nebyla to však velikost té místnosti, byl to její obsah. Tohle byla knihovna.

Ták, chtěli jste kapitolu, tak tady ji máte a dejte pokoj. 

VTIP!!! U všeho vesmíru, hlavně to neberte doslova! Moji milí a drazí! Vy jste taaaaaakhle moc úžasní! Prostě, ta podpora, ty komentáře, zlatíčka moje! FAAAKT to zahřeje u srdíčka! ^-^Já vím, že to se mnou nemáte lehké, ano, ano.  Ale je to tady! Nová kapitola! Doufám, že si ji užijete!

Vaše Šílenkyně!