Tak trochu jiná Popelka

17.

Netušila, jak dlouho tam stála. Ani jak dlouho trvalo, než popadla dech. Pamatovala si to tak jasně, polorozpadlé stavby, spíš chatrče, na zemi špína a lidé odění do starých hadrů. Teď tu ale nebylo nic, ani prkno. Pohnula se a na něco omylem šlápla. Bylo to měkké, takže ji to překvapilo. Shlédla dolů. Nejdříve to ani nepoznala protože se to ukrývalo v prachu, ale když to sebrala a oprášila... byla to malá hračka vyrobena ze starých hadrů. Jen tak se tu válela ve špíně. Sebrala ji a otočila se na místě. Musí do Doupěte a to hned, musí to říct klukům. Dala se znovu do běhu. Teď už ji začalo píchat v boku, litovala, že nemá svého koně. Ale nedalo se nic dělat, běžela dál k lesům.

Přiběhla z druhé strany, takže ji výhled chvíli zaclonilo husté houští. Jen co se z něj však vymotala, spatřila to. Pod celým doupětem se rozkládal tábor. Vypadal postavený velmi narychlo a každý kdo tu byl se nějak činil. Spatřila kluky a spoustu lidí. Někteří byli zranění. Kluci mezi nimi pobíhali, přinášeli deky a jídlo, Johna viděla stát u velikého kotle a rozdával lidem stojícím ve frontě polévku do dřevěných misek, Erik k tomu rozdával kousky chleba.  Cyrus vše organizoval, jeho jindy bezstarostné a pohodové chování zmizelo a on chodil sem a tam a pomáhal jak mohl. Darel místo šití oblečení teď jednomu muži zašíval ránu na paži, která byla očividně dost ošklivá.

,,Cyrusi! Co se stalo?" zvolala Serafina. Její přítel se k ní otočil, v očích se mu místo obvyklých veselých jisker zračilo něco mezi vztekem a smutkem. „Serafino, všude jsme tě hledali a pak jsme narazili na stráže, byli v chudinské čtvrti, všechno ničili a trosky naházeli do řeky, všechny odtamtud vyhnali," chrlil to ze sebe tak rychle jako by netušil, kde vlastně začít, zatím co jedné stařence dával deku kolem ramen.

Serafinu zamrazilo. A ona zatím byla s tím proradným, hloupým, namyšleným... ani se jí hněvem nechtělo dokončovat myšlenku.

Jak se něco takového mohlo stát? Jak tohle mohl král dopustit? Serafině se chtělo brečet a ječet zároveň. Nejdřív princ a pak tohle. Připadala si příšerně. Měla dům, dostatek jídla kdy se jí zamanulo a těmhle lidem teď nezbyla ani střecha nad hlavou. Otočila se.

,,Kam jdeš, zeptal se Cyrus," ale neznělo to jako obvinění. ,,Střílet, zítra je turnaj, hodlám všem těm povrchním snobům ukázat, zač je toho loket a zítřek je toho součástí," pravila rozhněvaně a zamířila.

Cyrus kývnul, ,,My jim to ještě osladíme, neboj Sero." Kývla protože věděla, že se jí jen snaží uklidnit, ale na jejím vzteku a zmaru to moc neubralo. ,,Postarej se o ně, prosím, o všechny, i kdybych kvůli tomu ještě dneska měla jít přepadnout palác." Teď pro změnu kývnul Cyrus. ,,Neboj, postarám."

Byla tak naštvaná, došla ke spuštěnému provazovému žebříku, které teď viseli z Doupěte jako liány a zamířila rovnou pro svůj luk a šípy. S nimi se pak vydala trénovat do střílny. 

Byl to vlastně jen takový balkon s výhledem na můstek spojující jiné části Doupěte. Ale ten můstek vedl kolem pěkné řádky hodně silných kmenů, na které se moc dobře dali pověsit terče a pak se z nich díky zmíněné lávce mohli sebrat vystřelené šípy, samozřejmě  v době, kdy tam nikdo neprocházel. Tedy ten balkon byl ideální, aby se z něj střílna udělala. 

Serafina došla na místo, založila šíp do tětivy a vystřelila. Vystřílela nejméně sto střel, když dole pod Doupětem už hemžení pomalu utichalo. Trénovala dokud jí ruka nebolela.
V hlavě se jí stále dokola promítaly okamžiky z knihovny. Nic takového jako chudinskou čtvrť jsem nikdy v našem městě neviděl, zazněla jí slova lorda Orwella v hlavě. Zlomila další šíp. To určitě, a pod Doupě se nám asi nastěhovalo potulné divadlo. 

,,Vím, že to asi byl náročný trénink, ale ukončit ho šlo i tím, že zbytek šípů dáš do pochvy.

Serafina se otočila vytržená ze svých myšlenek.

Cyrus se ušklíbl, ale jeho úsměvu stále chyběla jiskra.

,,Měla jsem vám pomoc, měla jsem tam být měla jsem..." ,,Dost," utnul ji její nejepší přítel. ,,Děláš ostatní důležité věci. Bez tebe bychom tu nebyli, Nebyla by tu naše úžasná sebranka, a že to sebranka je. Vždyť všichni pocházíme z úplně jiného prostředí. I těm dole jsi pomohla. Všechno to zlato, které loupíme, to že jsme se jich ujali, to všechno je díky tobě. 

Serafina se lehce usmála.

,,Díky, " kývla, a bylo to díky za všechno. Za to, že se o vše postaral, za ta povzbudivá slova i za to, že je vždy na její straně, ale hlavně za to, že je její přítel. Kývnul jí zpět a ona věděla, že chápe.

Náhle si to uvědomila.

,,Musím jít, musím domů! Hned! Málem jsem zapomněla, kolik je hodin a navíc, nechala jsem moji adoptivní rodinu ve městě, to bude malér! Moc se omlouvám," vyhrkla ze sebe jako střela Najednou byla na odchodu a Cyrus jí byl v patách. Dokonce se ani nezastavila, aby se rozloučila s kluky, kteří právě chystali večeři. Jen rychle proběhla kolem nich a jala se šplhat po žebříku. ,,Počkej, nemáš koně, vezmi si Thea, najde cestu zpátky. ,,Ale vždyť je tvůj," zaprotestovala dívka ,,Jako bys mě neznala," ušklíbl se. ,,Tak už upaluj, bude to dobré, my se o to postaráme. Společně."

Zdravíčko přeji!
Jako kdybyste to nevěděli, slehne se po mně zem a když už to vypadá, že jsem zmizela nadobro, baf a opět  straším na scéně! Já jen doufám, že se vám to bude líbit a neuknihujete mě (protože chudáčkové knížečky)