Tak trochu jiná Popelka

16.

Knihovna byla nepředstavitelná. Třem patrům řazeným do pravidelného kruhu vévodil skleněný strop. Jeho jednotlivé plochy byly  různě zbarvené, takže skrz ně slunce vrhalo oslnivou záři stejně nádhernou jako roj víl. Světla tak tančila po regálech a vytvářela barevnou duhu. Všude byly knihy, moře knih, ve vyřezávaných policích zdobených zlatem. Byly tu ozdoby symbolizující jednotlivé kontinenty v sekci geografie, rozličná zvířata vymezující zoologickou část, všemožné rostliny část botanickou. A to viděla jen to, co se nacházelo v její bezprostřední blízkosti. Serafina mohla jenom hádat, jak asi vypadají další části knihovny.  Dole, uprostřed byl prostor ve kterém se nacházeli vyřezávané stoly z dubového dřeva. Nikdy si neuměla ani představit něco tak nádherného. Teď tu však stála, obklopená vší tou nádherou a nemohla najít slova.

 ,,Páni," vydechla a otočila se kolem dokola, aby pohledem obsáhla celý prostor. ,,To je to nejúžasnější místo, které jsem kdy viděla," pravila nadšeně. Sebastian se musel usmát. ,,Líbí se ti tady?" zeptal se nejistě. Serafina se na na něj otočila a zatvářila se znuděně. ,,Vlastně ne, nelíbí." Princ otevřel pusu a nakrčil čelo, ale než se stihl zeptat, co se stalo, dívka se znovu chopila slova. ,,Já jej přímo miluji!" rozzářila se. Potom trochu sklopila zrak. ,,Jsem moc ráda, že jsi mě sem vzal," usmála se tentokrát trochu stydlivě.

Sebastian se naopak nadchnul a v následující chvíli skoro chrlil jedno slovo za druhým. ,,Já, já jsem taky rád, že jsi moji nabídku přijala. Já totiž, ještě jsem nikdy nikoho... chci říct, že jsem nikdy ještě..." Princ nemohl najít slova. Zčervenal a taky trochu sklopil zrak. Při pohledu na dívku, jako by se všechna slova vypařila. Serafina se na něj podívala a do tváří se jí hrnula červeň. Nechápala, proč je najednou tak moc nervózní, vždyť před nedávnem by ho klidně strčila do kaluže a s radostí  ho tam nechala. A teď? Také by ho tam strčila, ale nejspíš by mu pomohla na nohy. A jenom možná by jí to i mrzelo.

Jeho obličej se  náhle zdál blíž než kdykoliv předtím a jí stejně připadalo, že je až moc vzdálený. Zvedla obličej, aby se mu mohla podívat do očí. Do jeho nádherných modrých očí. Sebastian se sklonil a... V tom se dveře do sálu rozlétly. Sebastian se okamžitě narovnal a Serafina se náhle znovu začala zajímat o prohlížení všech pater. 

 ,,Á, vaše výsosti, tady jste. Musím s Vámi nutně mluvit o zítřejším turnaji." Lord Orwell vkročil do místnosti zahleděn do jistých dokumentů a mířil rovnou k princi, na Serafinu se ani nepodíval.

,,Vaše výsosti? Podivila se na oko dívka, přestože jí tento fakt byl už dávno známý."  Sebastian se nadechl, ale nebyl schopen nic říct. ,,No já..." zarazil se, nevěděl, jak jí vysvětlit, že je princ.

,,Ano?'' pokračovala dál a snažila se nedat na sobě nic znát, zatím co stále čekala na odpověď. To už se ale slova chopil muž, který právě vrazil do knihovny a který zrovna zvedl hlavu od papírů, které třímal v ruce.

,,A ještě jedna záležitost, která by nutně měla být vyřešena co nejdříve. Jde o tu bandu zbojníků, musím o ní s vámi mluvit." ,,Zbojníků?" skočila tentokrát Serafina  muži do řeči a v té chvíli jako by jí teprve vzal na vědomí . ,,Co vy tu pohledáváte?" zvedl na ni obočí, přičemž se na ní díval jako na nepříjemné smítko prachu, které je třeba smést. 

,,Je to můj host," přispěchal ihned s vysvětlením princ. Lord Orwell pokýval hlavou, ale valný zájem z jeho gesta znát nebyl. ,,Ach tak, ale to jí stále nedává oprávnění se míchat do těchto záležitostí a Váš otec by mi jistě dal za pravdu," pravil lord příkře a znovu se zaměřil na prince.  Serafina se však jen tak vzdát nehodlala a nasadila nevinný tón. ,,Ale jako měšťanka se přeci nutně musím zajímat o dění kolem  města." Lord Orwell teď už dával otevřeně najevo, jak jej tahle konverzace nudí. ,,To Vás jistě šlechtí, ale opravdu byste se do toho neměla plést. Navíc..." ,,O těch zbojnících se přeci říká, že kradou pro chudé,'' skočila mu dívka do řeči a podívala se přitom na lorda s nepatrným úšklebkem.