Old friends. New love?

Kapitola 2

Dneska je mi 16. Pátým rokem žiju s rodiči v centru Dublinu. Často jsme se stěhovali, protože má táta práci, při které se často musíme stěhovat. Teď to ale vypadá, že tu zůstaneme. Taťka je v dublinské nemocnici spokojený. Je vyhlášeným doktorem. Máma je právnička. Ano, mám celkem bohaté rodiče a dávám to najevo. Navštěvuji prestižní soukromou školu, mám nejmodernější hadříky a vlastně, mám všechno na co si vzpomenu. Upřímně? Žiju si jako v pohádce a jsem na to hrdá. Mám dvě nejlepší kamarádky- Lolitu a Minnie. Lolitě říkáme Lolo a Minnie se ve skutečnosti jmenuje Mia,ale tak jí říkáme jen občas protože na to jméno moc neslyší. S klukama se moc nekamarádím, spíš flirtuju. Taky si to můžu dovolit, patřím k holkám co překypují krásou. Za to děkuji svým biologickým rodičům.

Dneska jsem jako každý den vyrazila s Lolou do školy. S Minnie se potkáváme před školou, vozí ji tatík. Jako již tradičně si s Lolou zajdeme do kavárny pro kafe sebou a jedno koupíme i Minnie. Vždycky nám to zaplatí, nesnáší pomyšlení že by někomu dlužila. Šla jsem s kafem ke dveřím a s otočenou hlavou jsem volala na Lolu, že jdu čekat ven. A najednou jsem narazila do něj. Snad do nejkrásnějšího kluka, kterého jsem kdy potkala. Měl vysportovanou postavu, krásný vlasy, super styl. Taková chodící dokonalost, jako jsem já, akorát v klučičím provedení.

''Kam koukáš?''zabručel podrážděně.

''Promiň, strašně se ti omlouvám, já jsem říkala něco kamarádce. Fakt promiň.''vyhrkla jsem a koukla na něj svým balícím pohledem. Hrozně mi někoho připomínal, snad nějakou celebritu z časopisu.

Koukl na mě, a zavrtěl hlavou. Pokračoval dál k pultu, aniž by se na mě usmál a nebo dal najevo pochopení. Nechápala jsem jeho reakci. Jak někdo, může opovrhovat mnou?! Jednou z nejkrásnějších holek z Dublinu?! Co z Dublinu, z Irska!

''Viděla jsi ho?''řekla jsem Lole.

''Jo. Pěknej.''odpověděla stroze.

''Pěknej?! To byl nejdokonalejší kluk, kterýho jsem kdy potkala. Musím ho mít!!!''vyhrkla jsem.

''Rai, uklidni se. V první řadě tě asi nepotěší, že je zadanej.''

''S kým chodí?''

''S Beth Delestrovou.''

''Tak to potom jo.''odpověděla jsem. Delestrová byla pěkná. Myslím, že na mě neměla ale kluci po ní taky šíleli. Jednu dobu, jsme se spolu hodně bavili. Mohlo nám být tak 12. Teď se ani nepozdravíme, máme k tomu své důvody. Ale o tom, někdy jindy.

''Taky bys měla vědět, že je to fotbalista.''dodává Lola.

Pane Bože. Nesnáším fotbalisty. Minulý rok jsem s jedním takovým chodila, a bylo to nejhorší období mého poměrně krátkého života. Byl hezký, ale hrozně si o sobě myslel. Jedou jsme spolu byli v parku, a potkali jeho kamarády. Nedej Bože, možná tam byl i ten podrážděný ale dokonalý morous, chodící s Bethany. Jakmile je spatřil, pustil moji ruku, a začal se chovat jinak, než jsem ho znala.

''To je ta tvoje?''zeptal se jeden z nich a začal se smát.

''Jo. Dobrá ne? Však víš jak to s náma dopadne. Ona je na tohle přesně udělaná.''řekl můj milý, v tu chvíli nejhorší kluk, kterého jsem potkala.

''Že bych si ji po tobě pak půjčil?''

''A pak já?''přidal se do rozhovoru jejich další spoluhráč.

Vzala jsem nohy na ramena a za sebou slyšela výbuch smíchu a rádoby vtipnou poznámku:''Zadek má dobrej a utíkat umí.'' Potom mi zkoušel psát, ale já nepovolila. A tak vznikla má zášť ke klukům, hrajícím fotbal a k fotbalu samotnému.