Old friends. New love?

Kapitola 9

RAINY

Bože. Co si teď o mně asi myslí. Že jsem arogantní, vztahovačná blbka. Ale přece jsem se musela nějak bránit. Já znám samu sebe, teda aspoň si to myslím. Kolem sebe mám lidi, kteří mě vnímají jako normální holku, jejich kamarádku. Nebo snad ne? Je snad celej svět jedna velká faleš, tak jako to tvrdí každá holka, která si o sobě myslí jak těžkej má za sebou život, když je třeba stejně stará jako já. Možná jsem jiná, ale kdo se nezměnil? Copak existuje nějaký člověk, který je stejný, jako když mu bylo pět? To přece nejde. Každý v průběhu svého života přijde do styku s lidmi, kteří ho nějakým způsobem ovlivní. Pro mě to asi byli mí rodiče. Oni mě nejvíce vychovali. No i když vlastně moc ne. Táta byl skoro furt pryč a když přišel, vždycky nás vzal na večeři a pak mi nakoupil na co jsem si ukázala. A tak je to i teď...A máma? Ta taky vlastně furt pracovala, ale kvůli mně si to uměla zařídit tak, aby mě vyzvedla a pak se mnou mohla být doma a tam taky pracovat. Chodila se mnou na nákupy, kupovala mi vždycky ty nejhezčí hadříky, protože nesnesla pomyšlení na to, abych měla něco co si může dovolit každý. Tak možná přece jen jsem tak trochu namyšlená. Ale vždyť jsem i hodná, vždycky dokážu pomoct svým kamarádům, jsem čestná, sebejistá, je na mě spoleh. Ale jak mě vidí on? On si o mně udělal obrázek, když se zeptal lidí, kteří mě znají jen ze sociálních sítí a z doslechu. Takže já navenek působím namyšleně, sobecky, arogantně a ve skutečnosti jsem jiná. Ale proč jsem to vlastně doteď takhle dělala? Co jsem z toho měla? Lidi mě soudí, aniž by věděli jaká doopravdy jsem. Nejhorší na tom je, že si za to můžu sama.

Když jsem skončila s vymazáváním fotek v podprsence, s vyšpuleným zadkem, pusou, s fotkami, kde jsem si fotila svůj nový mobil, sadu nejnovější kolekce kalhotek od Victorky, hodinky, Starbucks a další podobný blbosti, který jsem postovala jen kvůli chlubení, cítila jsem se o něco líp. Pokračovala jsem mazáním tweetů a statusů. Když tak o tom přemýšlím, sociální sítě jsou zlo. Všichni to moc dobře víme, ale stejně si je v klidu používáme dál...Tony Kendry je online. Ne, nebudu mu psát. Jen ať se hezky omluví za svoje chování. Tyhle myšlenky jsem zahnala, takhle se teď nechovám. Nádech, výdech.

''Já...Chci se omluvit za tu kavárnu, nevím co to do mě vjelo.''

Tak tohle je blbost,pomyslela jsem si a smazala těch pár slov.

''Promiň za tu kavárnu. Co kdyby jsme si to vynahradili...Třeba zítra? :)''

Jo, to by šlo. Zmáčkla jsem tlačítko pro odeslání a odhodila mobil. Došla jsem se napít a kouknout do lednice, kdyby tam náhodou bylo něco na co mám zrovna chuť. Nic. A v mrazáku se radši taky nic nevyskytovalo. Je smutný, že vařit neumím, tuhle úlohu totiž vždycky zastávala máma. Fakt tady chybí ženská ruka. Snažím se tátovi nějak pomáhat, ale moc mi to nevychází. On ani nemá čas na mě, natož aby si hledal přítelkyni. Myslím že to bylo minulý týden, už jsem tak nějak usínala, táta přišel domů. Slyšela jsem i nějaký ženský hlas, hrozně mi to připomnělo tu situaci s mámou. Táta ještě ke všemu zněl podnapile a to je nejhorší kombinace. On, alkohol a ještě nějaká ženská. Užívali si tak dvě a půl hodiny. Nahlas. Hodně nahlas. Taky jsem ten den ráno měla kruhy pod očima až někam za roh. Děsná noc. 

Uběhla hodina, dvě, ale mobil nepípal. Nechtěla jsem na to myslet, tak jsem vypla wifinu a pustila si svůj oblíbený seriál. Nikdy jsem nechápala, co všichni mají se sledováním seriálů, ale teď už to chápu. Po dlouhé době jsem usnula a spala celou noc. Ráno za okny svítilo slunce. Umyla jsem se a když jsem u zrcadla spatřila všechny ty šminky, usmála jsem se a všechny je vyhodila do koše. Nikdo mi nenapsal, táta byl v práci a tak jsem šla ven. Koupila jsem si v pekařství koblihu a kafe a sedla si do parku. Kolem mě chodili lidi, bylo fascinující je pozorovat a přemýšlet co asi dělají ve svém životě a kam zrovna teď jdou. Připojila jsem se k tomu všemu městskému shonu a courala se uličkami. Když přišel čas oběda, přemýšlela jsem kam si na něj zajdu. Nakonec jsem se rozhodla pro ozkoušenou kuchyni mamky. Stejně jsem u ní dlouho nebyla.

Uvítala mě s úsměvem na tváři a hned mě začala zpovídat co je novýho a jak se vůbec mám. S panem třídním jsem neměla v plánu mluvit a tak jsem jen kývla na pozdrav a popřála mu dobrou chuť. Když se po obědě odebral do svého bytu, máma si ke mně přisedla a pohladila mě po vlasech.

''Dneska ti to moc sluší Rai.''

''Nemalovala jsem se. A taky jsem vyhodila všechen makeup.''zakřenila jsem se.

''Cože? Co se stalo??''zasmála se.

''Rozhodla jsem se, že se změním.''

''Změň se, budu tě mít ráda jakoukoliv.''usmála se na mě.

Pak jsme spolu ještě tak hodinu mluvili, ale o Tonym a jeho slovech jsem se nezmínila. Ve dveřích jsem pak dala mamce pusu s příslibem, že se zase stavím. Pomalu jsem se vydala k domovu. Šla jsem parkem a už zdálky mi bylo jasný kdo stojí u houpaček. Tony. A s ním Mia. Mia? Co dělá Tony venku s Miou? Půjdu je pozdravit. Oni se líbaj? Tak to půjdu radši domů jinou cestou. Doufám, že si mě nevšimli. Tony a Mia? Ne, to snad ne.

Jo! Nová kapitola! Doufám, že se vám bude líbit. Děkuju za všechnu tu podporu, strašně mě to baví. Dneska z pohledu Rai. Rai teď bude docela jiná, no uvidíte sami. Tak snad zase příští týden? Jste nejlepší :)

xx E.