URI

Úlek

Astaxa ráno vstala, nasnídala se, proběhla se po heboučké bílé podlaze a pak po ní chvíli jezdila zadkem, aby se zbavila čmelíků. Nakonec se uvelebila v houpacím křesle a začala přemýšlet. Přemýšlela nad svým dnešním nudným životem. Jak se vlastně mohlo stát, že už tři a půl roku zeje v tomto příšerném, nezábavném, bílém zapadákově...

...O tři roky dříve...

V patře nad ní se rozezněl dětský pláč. Trhla sebou, až matrace pod ní nevrle zavrzala. Začínala se bát. Nejen, že se prázdným domem občas ozývaly kroky a bylo slyšet divné zvuky, ale teď už i pláč dítěte! Které by tu oficiálně být nemělo, protože Tesa byla jedináček.

Zvedla nabíjející se mobil a třesoucími se prsty napsala zprávu své nejlepší kámošce: ,,Pomoc, řve mi tu dítě!" V tu chvíli si ani neuvědomila, jak stupidně to znělo. Ale ona to jistě pochopí. Vždy pochopila...

Za chvíli k ní Astaxa přiběhla a sedla si vedle na vyhřátou postel. Tesa už se neudržela, objala Astaxu okolo krku a začala vzlykat. Chtěla odsud pryč! Pryč z tohoto nenáviděného domu, kde se dějí tak divné věci. Věci, ze kterých naskakuje husí kůže.

Pláč se ozval znovu a ještě intenzivněji, než předtím. Následovalo táhlé vrznutí, jako kdyby se někdo zvedal z postele. Nebo z postýlky.

Pomalé ťapkání bosých dětských nožiček vzbuzovalo v Tese pocit strachu smíšeného s šílenstvím. Zvuk přestal. Klid a ticho se rozlehlo starým domem, který snad ještě pamatoval císařepána. Tesa i Astaxa si oddechly. Ne nadlouho...

Dveře od jejího pokoje se začaly pomalinku otevírat. Nejdřív vykoukly malé růžové prstíky. Potom se ve škvírce zablýskalo ostří nože a posléze i dětská tvář, zkřivena v šílený škleb. Vratkýma nožičkama se k nim začalo pomalu přibližovat.

Tesa s Astaxou byly v koncích. Hrůza a strach ze zborcení všech racionálních zásad, které oběma doposud vedly celý život, jim přerušily veškeré nervové spoje v těle. Astaxa nedokázala vydat jedinou hlásku a Tes se nedokázala přimět k žádnému obranému pohybu. Bylo to, jako by jí někdo zabetonoval tělo hluboko pod zem a její hlavu vystavil nepříznivým podmínkám větru, ze kterých ji příšerně zábly uši.

Dítě bylo blíž a blíž a cupitalo rychleji. Bylo nezastavitelné. Z jeho hrdla se ozval zvuk podobný jekotu kočky když jí šlápnete na ocas. Nepřetržitě ten zvuk útočil spolu s máchajícím nožíkem na Tesiny nervy, dokud taky nezačala ječet.

Dítě už se připravovalo ke skoku na postel, tak blízko bylo. Tesa popadla věc, která jí byla za každé okolnosti nejblíž - mobilní telefon. Mrštila jím po dítěti a ve chvíli, kdy přístroj za deset tisíc narazil do čela dítěte, ozval se dutý čvachtavý zvuk. Dítě zůstalo na místě. Mobil mělo zaražený v hlavě, celý obličej okolo telefonu se začal roztékat jako želatina na slunci a pomalu odhaloval dětskou tkáň, svalstvo a bílé švy napadené lebky.