Americká agentka

Doslov - Můj druhý život byl sen

„Slečno Smithová? Slyšíte mně?" volal na mě z dálky nějaký ženský hlas.

Začala jsem pomalu otvírat oči. Jsem v nemocnici kde jsem se probudila z kómatu.

„To není možné, pane doktore pojďte rychle sem!" zavolala nevěřícným hlasem stejná žena. Byla to sestřička z oddělení pro lidi v kómatu a já se z něho právě probudila.

„Kde to jsem?" zeptala jsem se, když ke mě přišel doktor.

„Jste v nemocnici slečno. Spala jste osm a půl roku" oznámil mi doktor a já se rychle posadila. 

„Táta, Avengers. Kde jsou?!" vychrlila jsem ze sebe najednou. Potom jsem si vzpomněla. Podívala jsem se na místo, kde jsem měla Stevův náramek a měla jsem ho!

„Váš otec už jede sem a Avengers?" ptal se mně, jako bych se zbláznila.

Už vím o co tu jde. Kámen mysli poháněl stroj na vesmírné záření a já spadla pod jeho moc! Byla jsem tu a zároveň jinde. Polovina mého já žila s tím, že jsem přišla o otce a měla schopnost. Teď jsem celá a jsem naprosto v pořádku.

„Lucy!" vykřikl povědomý hlas.

„Tati!" vykřikla jsem, když jsem ho uviděla ve dveřích a objali jsme se. Viděla jsem, že táta začal brečet štěstím a já začala taky.

Asi po dvou hodinách

„Nastup si, pojedeme domů" zavolal na mně táta, když naložil všechny kufry do auta. 

Myšlenka jsem byla pořád jinde. Stále někoho miluji a on si myslí, že jsem mrtvá.

„Tati? Mohl bys mě někam ještě odvést?" zeptala jsem se.

„Jistě, tebe kamkoliv princezno!" souhlasil a já mu řekla ať mně odveze ke Starkově věži. Nechápal proč, ale odvezl mě tam.

Stojím před budovou a držím v ruce svůj mobil z minulého století. Pokouším se vytočit Stevovo číslo. Nikdo to nebere.

Náhle slyším zvuk motorky a zastavuje kousek ode mně. Byla Steva a ten z ní pravě slézal a sundaval si helmu. Nevěděla jsem co mám dělat. Co když to nebyla skutečnost a náramek mi dal někdo jiný? Jak řekl Teď a nebo nikdy.

„Steve!" zavolám nejhlasitěji jak to jen jde a on se za mnou otočí. 

Slyší to celé i táta a ten si myslí, že jsem blázen.

Jdu blíž k němu.

„Poznáváš mně?" ptám se Kapitána.

„To není možné" řekl se slzama na krajíčku a objal mně.

Zároveň jsem mu říkala, že moje jedna polovina byla v nemocnici a ta druhá s ním. Uvěřil tomu snadno, jelikož mi řekl co se stalo po našem smutném rozloučení.

„Promiňte. Vy se znáte?" zeptal se táta Steva.

„Moc dobře" začal se smát a já taky.

Konec