Následky

*28*

Před vstupem do školy jsem potkala Daniela. Jeho oči soustředěně sledovaly celou mou maličkost, z čehož jsem byla mírně zneklidněná. Můj plán zněl jasně, sklopit hladu směrem dolů a co nejrychleji projít kolem Daniela, tak aby si mě nevšiml, ale to bylo v celku nemožné a můj plán se stal neúspěšným.

,,Ahoj Alex"přivítal mě milým úsměvem, v tu chvíli se mé kroky zastavily a mé tělo zůstalo před branami školy na pospas mému nešikovnému já. 

,,A...ahoj Danieli" velice obyčejná slova se koktavým způsobem linula z mých nevýrazných, popraskaných rtů.

,,Ještě jednou se ti omlouvám za to minulé setkání," tahle slova jsem ani říct nechtěla, prostě ze mě instinktivně a spontánně vypadly. 

,,Z toho si nic nedělej, pračka se o to postarala. Spíš jsem se tě chtěl zeptat, jestli by jsi se mnou někam nechtěla zajít," i na naší chodící dokonalosti se objevovaly patrné známky nervozity.

,,To jako myslíš na rande?" vyletělo ze mě nekontrolovatelně a nejspíš až moc vyděšeně.

,,Ano, měl jsem v plánu něco jako rande," nepřestával mi ukazovat své bílé perličky.

,,A ty bys chtěl?" oddalovala jsem svou odpověď co nejdélé to šlo.

,,Samozdřejmě, že bych chtěl...teda pokud mě zase neplánuješ polít kávou nebo něčím jiným," svou větu zakončil hlasitým, nakažlivým smíchem.

,,Slibuji, že tentokrát si dám pozor, už mám všechno pod kontrolou," tak takhle velkou lež jsem klukovi do očí snad ještě nikdy neřekla. Samozdřejmě, že zase budu ta nemožná Alex, co všechno zkazí. Nic jsem neměla pod kontrolou, právě jsme si domluvila rande, což mě silně zneklidňovalo.