Následky

*29*

Zbývalo necelých deset minut do začátku mého "rande nerande" s Danielem a mé tělo se celé klepalo strachem a nerovzitou. Nevím co od toho mám čekat, strach z toho, že něco zkazím už dávno opadl, ale vystřídaly ho obavy z neúspěchu.

V obyčejné oranžové mikině a černých, mírně roztrřžených džínách jsem vyrazila ven ze dveří smerěm na určené místo. Po pěti minutách čekání mi bylo ctí spatřit i samotného Daniela.

Procházeli jsme se parkem tak dlouho, až jsme se ocitli v končině, kterou mé oči ještě nikdy nespatřily. Připadala jsem si tu beznadějně, protože prostředí působilo dosti tajemně a zvláštně, ale neustále jsem si připomínala Danielovu přítomnost, která mě uklidňovala.

Posadil se na starou, rozbitou lavičku a já si k němu přisedla. Vše probíhalo s naprostým klidem, už jsem si začínala myslet, že randění se stane mým denním šálkem kávy, ale to jsem se hluboce mýlila. Daniel přehodil svou ruku přes mé rameno, což mi zase tolik nevadilo, i jeho polibky byly v celku příjemné, ale když mi rozepl zip od mikiny, položil mě zády na lavičku a jeho ruce zbloudily do míst, která pro něj měla zůstat ještě hodně dlouho neobjevená, začala jsem se bát. Bála jsem se Daniela, hodného, milého a pohledného kluka, který mě pohltil svou velkorysostí. Začala jsem přemýšlet, proč mě vzal právě na tak opuštěné místo a ne někam do společnosti nebo do kina a po chvíli mi to došlo. Co když jsem byla jen jeho tajemstvím, které chtěl mít pouze pro své potěšení? Za tak krátkou dobu jsem si ho skutečně oblíbila, možná jsem i začala přemýšlet, jestli ve mně nezačíná vzbuzovat cit, kterému se říká láska, ale doufám, že s tím jsem se šeredně mýlila.

Snažila jsem se vrátit do sedu, ale to mi Danielovy ruce nedovolovaly. V moment, kdy jeho pravá ruka zašla až příliš daleko, vší silou jsem odtáhla jeho ruce od mého těla, jedním rychlým pohybem vstala z tvrdé lavičky a nohy se vydaly kamsi pryč od kluka, o kterém jsem zjistila, že ho vlastně vůbec neznám. Po tváři se mi linuly slzy, nedokázala jsem uvěřit tomu, že se celou dobu jen sprostě přetvařoval. Ty milé pohledy, roztomilé úsměvy, povídání o věcech, které mám ráda byly jen záminkou, abych se do něj zamilovala a bezhlavě mu dovolila vše na co by pomyslel.

,,Kam to jdeš Alex?" promluvil ke mně jeho něžný hlas, který se snažil omámit mé smysly.

,,Domů," odpověděla jsem rázně a přidala do kroku, když v tom jsem ucítila na své pravé paži jakýsi dotek.