Secret Love Song [CZ]

9.part

,,Takže buď v klidu. Já za tohle nic nechci, ano?"ztišil se a došel až ke mně. Stále jsem zhluboka dýchal a snažil se neztratit dech.

,,Fajn."přikývl jsem a společně s ním si sedl zpět ke stolu a začal jíst. ,,Děkuju."vyslovil jsem a chytil jeho zmatený výraz.

,,Neměl bys děkovat, podívej co jsem ti udělal."zavrtěl hlavou a pousmál se.

,,Jak jsem řekl. Nic nového. Zřejmě Vás to mrzí a to je hlavní."vysvětlil jsem a Niall se zamračil.

,,No vidíš. Jak jako nic nového?"zeptal se a já se zastavil v pohybu. Na tohle se neměl ptát. Nikdy jsem to nikomu neřekl, ani nic s tím společného, protože jsem moc kamarádů neměl.

,,To je jedno."mávl jsem nad tím nervozně rukou a dojedl svou porci jídla. Zvedl jsem se, abych si po sobě nádobí umyl, ale zastavilo mne Niallovo tělo. Jeho ruka přistála tvrdě na mé hrudi a já vydechl bolestí. Nebylo to nic strašného, ale povzdech byl i z důvodu zatřesení, které mi jeho dotyk způsobil.

,,Není. Mluv."koukl mi do očí, ale hned uhnul. Nebyl moc slušně vychovaný, pokud se při rozhovoru nekoukal danému člověku do očí.

,,Neřešte to, prosím."zaškemral jsem a pokusil se přes jeho tělo prolézt k umyvadlu.

,,Nedůvěřuješ mi?"zeptal se a já ztuhl. Opravdu se na tohle zeptal?

,,Známe se hodinu. Co jste čekal?"uchechtl jsem se sarkasticky a znovu se na něj otočil. Niall se zamračil a po pár vteřinách se vytratil v druhém patře. Umyl jsem špinavé nádobí a rozhodl se projít dům. Byl obrovský. Na jednu osobu určitě.

Bylo to neslušné, prolézat dům vlastně cizímu člověku. Ale byl jsem tu nucen bydlet, takže jsem prakticky mohl dělat, co jsem chtěl. Zalezl jsem do pokoje vedle kuchyně a objevil se v garáži plné nádherných a nablýskaných aut. Většinou byly zbarveny do černé nebo bílé barvy, ale pár vyjímek se zde našlo. Hned u dveří visela nástěnka s čísly a klíčky od aut. Kdybych chtěl zmizet, ukradl bych auto a odjel, nebo se proplížil garáží ven. Vlezl jsem zpět do kuchyně a přešel k obýváku. Na stěně visely dvě obrazovky a naproti nim byl postavený Xbox a Playstation. Zřejmě měl spoustu volného času.

Přiblížil jsem se více ke skříni v koutu a všiml si fotek Nialla a jeho přátel nebo rodiny. Každá fotka byla z jiné části země, takže díky práci asi hodně cestoval. Vždy jsem chtěl navštívit Paříž. Lákaly mne místní památky a ta atmosféra. Jenže jsem na cestování neměl peníze, takže mé sny byly pouze ve hvězdách. Dál jsem šel ke dveřím vedle schodů. Byly zamčené, což mě dost naštvalo. Chtěl jsem vědět, co je uvnitř za každou cenu. Porozhlédl jsem se po klíčích a všiml si svazku na lince. Zřejmě si je tu Niall nechal. Doplížil jsem se zpět do kuchyně a snažil se vzít svazek potichu do dlaně, což samozřejmě nešlo a klíče trochu zachrastili. Doběhl jsem k zamčeným dveřím a začal zkoušet klíče. Bylo jich spoustu, ale žádný nechtěl do klíčové dirky jít. Až poslední jsem otočil a zajásal. Otevřel jsem dveře a nakoukl dovnitř. Otevřel jsem pusu a dveře otevřel úplně.

Po pokoji byly rozmístěné různé hudební nástroje, převážně ale kytary. Stěny byly bílé a zdobilo je pár notiček a houslových klíčů. V rohu stál klavír s otevřeným křídlem a vedle něj stály 4 kytary. 2 akustické a 2 elektrické. Pak se zde nacházela sada bicích a basová kytara. Má nebo měl kapelu? Rychle jsem z pokoje utekl a klíče položil zpět na linku. V dolním patře už byla pouze jídelna, koupelna a veranda na sezení venku. Po schodech jsem vyšel nahoru do patra a pokoušel se trefit do svého pokoje. První dveře skrývaly koupelnu, druhé pokoj obdobný jako můj, jenže bez mých věcí. Pak dalších pár takových a nakonec můj pokoj. Zapamatoval jsem si číslo, které jsem jim přidělil a dal se do hledání Nialla.

Chtěl jsem se mu omluvit za mou drzost. Přeci jen byl někdo a já nic. Otevřel jsem dveře vedle a vstoupil do malého kino sálu. Bylo zbarveno do červené barvy. Vyšel jsem zpět na chodbu a všiml si posledních schodů na půdu. Po těch jsem vylezl nahoru a povzdechl si nad nádherou tohoto pokoje. Byl obrovský a moderně vybavený. V rohu jsem zahlédl Nialla za počítačem a odkašlal si, abych na sebe upozornil.

,,Chtěl bych se omluvit. Za mou drzost vůči Vám."našpulil jsem spodní ret a všiml si jeho mírně vystrašeného výrazu.

,,Ehm. To já se omlouvám. Neměl jsem tě hned tak vyzpovídat a myslet si, že bys mi mohl důvěřovat."zavrtěl pošetile hlavou a promnul si oči.

,,Třeba se Vám po čase svěřím. Mohli by z nás být..přátelé?"navrhl jsem a čekal jeho usměvavou odpověď.

,,Po olympiádě odejdeš, nepamatuješ? Navíc mám přátel dost. Nepotřebuji dalšího."pronesl arogantně a já otevřel překvapením pusu, což vidět nemohl, jelikož se otočil zpět k počítači.

,,Ou vážně? Tak já se omlouvám, že se snažím Vám to trochu zpříjemnit. Taky bych mohl klidně utéct. V tom mi nezabráníte."vrátil jsem mu jeho dávku drzosti a vůbec nepřemýšlel nad tím, jestli si ještě více nezavařím. Ale přeci jsem si toto chování nemohl nechat líbit.

,,Myslíš? Mám dokonalý zabezpečovací systém. Neproklouzne přes něj ani myš. Navíc bys daleko neutekl a já bych tě odvezl zpět. Odtud neutečeš."zasmál se nad mou hloupostí a přejel si přes rty. Jednou byl starostlivý a milý a podruhé to byl namyšlený debil.

,,Chcete to zkusit? Už tu nikoho nemáte, musel byste mne chytit sám. Což by pro vaši línou prdel byl problém."vysmál jsem se mu a přiblížil se více ke schodům, abych po jeho výbuchu mohl utéct. Chtěl jsem mu dát najevo, že si jeho kecy líbit nenechám a že si taky umím otevřít pusu, i když mu vykám.

,,Cože si to řekl?!"vypěnil a prudce se zvedl ze židle.

,,Slyšel si."začal jsem s tykáním a to ho donutilo se rozejít mým směrem. Rozběhl jsem se dolů do přízemí a schoval se za gauč u okna, kde mne nemohl najít.

,,Kde jsi?!"zařval a já se lekl jeho hlasu. Byl blízko. Musel být maximálně tři metry daleko od gauče. ,,Zakroutim ti za to krkem!"sekl a já se zvedl.

,,To bych tu s tebou musel skejsnout na další měsíc! Neměl si od toho nedávno daleko!"promluvil jsem k němu a na tváři si udržoval drzý úšklebek.

Uslyšel jsem jeho hlasite dýchání a než jsem se vzpamatoval, ležel jsem na gauči a on na mně. Mračil se a dýchal rychle, stejně jako já. V mém břiše mne šimralo a můj dech se zadrhával. Nádherně voněl a měl úžasné oči. On neodtrhával pohled od těch mých. ,,Nedovolil jsem ti mi tykat."ušklíbl se a já vyplázl jazyl.

,,Jsi stejně starý jako já. Mám na to právo."zasmál jsem se a on zvedl své koutky.

,,Nezapomínej kdo jsem."připomněl mi a já se začal smát ještě víc.

,,Člověk. Stejně jako já. Nejsi o nic více."sekl jsem a stále nechával své koutky nahoře.

,,Mám více peněz a mám majetek."upřesnil mi svou myšlenku a já zavrtěl hlavou.

,,To není podstatné."šeptl jsem a všiml si, že svůj obličej přiblížil. Střídal své pohledy mezi mými rty a očima. Vypadal značně vyvedený z míry. Můj dech se neuklidňoval. Byl jsem zaskočen, jak moc na něj mé tělo reagovalo, i když jsem ho ani neznal.