Pronásledovatel

I.

Už jako malé holce se mi zdálo o příšerách, které mě honí nekonečnou klikatou stezkou lemovanou stromy. Větve jako by se pro mě natahovaly a chtěly mě lapit do pasti. Ani si nevzpomínám, kolik nocí jsem probrečela, protože jsem se bála jít spát.
Postupem času jsem noční můry přestala tolik vnímat. Přestala jsem je tak prožívat. Dlouhé měsíce se mi to dařilo – dokud nepřišla ona.
Žena s hnědými, lehce vlnitými vlasy seděla na houpačce, jenž byla obvinuta květy růží. Seděla tam a zírala na mě. Usmívala se. Dlouho jsem na ni zírala, až jsem se na ni usmála taky.
„Že by konec nočních můr?" pomyslela jsem si. Uvnitř sebe jsem se zaradovala, ale předčasně. Ve chvíli, kdy jsem se usmála, žena se přestala houpat a úsměv z jejích rtů opadl. Přimhouřila oči.
Vyděsilo mě to. O krok jsem ustoupila. V tu chvíli jsem si řekla, že jsem to asi neměla dělat, protože její tvář zaplavil hněv.
Zvedala se. Viděla jsem, jak se jí napínají svaly na nohou. Její dlouhá bílá sukně padla na zem. Byla jsem přímo paralyzovaná. Byla tak krásná a přitom děsivá.
„Je tohle smrt?" moje myšlenky proudily. Snažily se přijít na to, kde tuto ženu už viděly. Cítila jsem, jak se mi špatně dýchá. Cítila jsem sílu na svém hrudníku. Nedovolila mi se nadechnout mezi tím, co se žena ke mně přibližovala. Kráčela ke mně ladně. Její dlouhá bílá ruka se natahovala ke mně. Ani nemrkala. Blížila se. Byla skoro u mě. Snažila jsem se udělat krok vzad, ale nešlo to. Slzy mi stékaly po lících až na bradu. Bála jsem se.
Její oči byly tmavé. Probodávala jimi každý centimetr mého těla. Cítila jsem to. Ta bolest byla nesnesitelná. Stála u mě. Nebyla o moc vyšší než já.
Její ruka se dotkla mé lícní kosti a setřela slzu. Poté se usmála. „Neboj, bude líp." Řekla polohlasem a popadla mě za krk. Mé ruce popadly tu její, ale marně. Byla silnější než já.
Začala jsem se dávit. Nemohla jsem popadnout dech. Moje nehty se zaryli do její pracky, jenž byla ledová. Vydávala jsem dávivé zvuky. Zavíraly se mi oči. To poslední, co jsem viděla, byly její oči.

Hluboce jsem se nadechla. Byla tma. Jediné, co jsem slyšela, byl nesnesitelný zvuk. Budík. Když jsem ho pozastavila, rozjímala jsem na posteli o tom, co jsem právě prožila. Jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že by byl konec nočních můr? Asi přicházím o rozum.

Cesta autobusem do školy v deštivém počasí je teda nic moc, vám řeknu. Všichni si oklepávají mokré deštníky hned u mě. Když konečně po tom co jsem usilovně prosila, abych už byla venku, mě někdo tam nahoře vyslyšel. Autobus prudce zastavil a já mohla konečně vystoupit. Ohlédla jsem se na nádvoří, kde stály lavičky. Shlukovaly se tam už partičky kamarádů, ale i různých divných lidí. Všechny lavičky byly zabrané – až na jednu. Snažila jsem se co nejlépe zaostřit... Seděla tam ona. Opět se svým tupým výrazem. Pootevřela rty a zašeptala: „Tvá noční můra začíná."