Pronásledovatel

VIII.

  Přeskakovala jsem překážky. Bezmyšlenkovitě. Když v tom jsem zakopla a padla k zemi. Zasyčela jsem bolestí. Vzhlédla jsem a uviděla něco, co jsem snad asi ani vidět neměla...

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Kde to jsem? Co se tu stalo? 
Přede mnou stály opuštěné budovy. Jako by se tu ze dne na den vytratil život. Tuhle část města neznám. Je to vůbec část našeho města? 
Bála jsem se. Vítr si tu pohrával se smetím na zemi, listí šustilo a staré okenice vrzaly, hýbaly se sem a tam. Zdálo se mi, že jsem ve městě duchů. Náhle jsem si vzpomněla na svého Pronásledovatele. Uvidím ho? 
Kráčela jsem po popraskaném asfaltu městem. Byly tu i značky, které navigovaly do obchodů, ulic ale také ven. Byla tu taková tma, že jsem viděla jen na pár kroků. Cítila jsem tu podivný pach. Nelíbil se mi. Absolutně nic se mi tu nelíbilo. Husí kůže naskočila jako na lusknutí prstů. Pocítila jsem dotek na svém rameni. Ohlédla jsem se. Nikdo tam nestál. Zatajil se mi dech. I když jsem tu cítila podivnou energii, která tu na mě působila, má zvědavost byla silnější. Mnohem silnější. Táhla mě dál po vozovce, ve které se začaly objevovat díry. 
V kapse mi zavibroval telefon. Sáhla jsem po něm a odemkla ho. Přišla mi textová zpráva. Doufám, že to nebude opilá máma. Ale poté jsem se velmi udivila. Nebyla to máma. Nebyl to nikdo, koho bych znala. Bylo to podivné číslo.

22:34
Neznámé číslo:
Uteč!

22:35
  Kdo jsi?

Odeslala jsem zprávu, ale v tom jsem ztratila signál. Bylo to podivné. Zdvihla jsem ruku s mobilem nad sebe a snažila se ho opět chytit. Bez šance. Rozhodla jsem se pokračovat v objevování. Použila jsem mobil jako svítilnu, abych viděla veškeré detaily. Zadívala jsem se na zeď jednoho domu. Byla tam šipka. Ukazovala přímo přede mě. Přistoupila jsem k té zdi. Šipka z dálky vypadala jako by byla psána barvou, ale dle pachu, co jsem cítila až tady, jsem došla k závěru, že by to mohla být krev. Nevěděla jsem však, zda-li je to zvířecí či lidská. Radši jsem poodstoupila. Zapraskalo mi pod nohami. Posvítila jsem si na zem. Střepy stejné barvy jako šipka. Snažila jsem se zachovat klid. Pokračovala jsem dál. 
Opět mi začal vibrovat telefon. Podívala jsem se na stav signálu. Jedna čárka. Příchozí hovor od neznámého čísla, jsem nezvedla. Palec mi sjel na červený telefonek a tím jsem hovor odmítla. Pár sekund na to se ozval dívčí výkřik. Jako bych ho znala. Rozběhla jsem se za ním. Ozval se výstřel. 
,,Halo?!" Vykřikla jsem. ,,Je tu někdo?!" 
Nikdo se neozval. Zastavila jsem se a uviděla ceduli, jíž se označovalo jméno města nebo obce. 
,,Stavanger," přečetla jsem nahlas. ,,Tak se to tady jmenuje? Stavanger?" Odemkla jsem mobil a na chvilku vypnula světlo a do prohlížeče jsem napsala název místa a čekala, co mi to vyhledá. 

Kameny, tráva, všudypřítomný břečťan, až pět tisíc mrtvých ležících na sobě ve vrstvách, z nichž někteří nenalezli klid. Vrazi a sebevrazi, blázni, vojáci z první světové války, děti i oběti chamtivců a systému. Město Stavanger je také známé jako město, vybudované jako hřbitov. Toto město už jednou shořelo až k základům. Obyvatelé se rozhodli jej znovu vybudovat. Jenže roku 1955 začali záhadně mizet lidi. Nebyl v tom systém. Někteří tvrdí, že se pouze odstěhovali. Policie tvrdí, že lidi se stali oběťmi hromadných vražd. Neuběhl ani rok a zmizelo tisíce lidí. Většina z nich se odstěhovala. Po dvou letech se začalo s pátráním od znova. Všichni vyšetřovatelé, kteří se na tom podíleli, zemřeli. Případ byl uzavřen pro nedostatek důkazů a město prohlášeno za Město Duchů. 

Vaše baterie je téměř vybitá. Připojte dobíjecí zařízení.

Co teď? Mám jít pryč a nebo zůstat i přes to, že se mi vybije mobil? Přemýšlela jsem, když v tom jsem uslyšela kroky. Blížily se. Rozeběhla jsem se. Běžela jsem dál. Kroky byly slyšet všude. Jako bych tu nebyla sama. Sakra, kam jsem se to zase vydala?