Pronásledovatel

IX.

„No tak Zolo. Mně neutečeš. Konečně jsi mě navštívila!" zazněl divný ženský šepot. „Už znáš mou říši mrtvých. Nechceš se porozhlédnout? Pojď ke mně."
Zastavila jsem svůj běh a rozhlédla se všude kolem. Trosky domů v noci vypadaly děsivě. Měla jsem husí kůži a z očí mi teklo. Chtěla jsem domů, ale zároveň zjistit, oč tu jde. Kdo nebo co mě chce zabít? Nebo nechce? Co vlastně po mně chce? Mám se ho ptát? Nebo je to ona?
Měla jsem nekonečno otázek a tak málo odpovědí. Vždy když jsem nějakou odpověď získala, naskytly se další otázky, na které jsem si neuměla odpovědět.
„Co po mně chceš? Už mi to konečně řekneš?" Vykřikla jsem rozzuřeně a padla na kolena. Obličej jsem si schovala do dlaní od bahna. Rozbrečela jsem se. Většinu vlasů jsem měla před rukami a jemně mě šimraly. Nevěděla jsem, co dělat.
„Nemusíš brečet jako malé dítě." Zaznělo. Vzhlédla jsem. Nikdo tu nebyl. Dál jsem klečela na staré, rozpraskané asfaltové cestě, na níž byl štěrk. Štěrk, který mne bodal do kolenou. I tak jsem stále klečela. Neměla jsem sílu se zvedat. Jako by to byl špatný sen. Jen noční můra, která nemá konce. Co je mým vysvobozením? Smrt snad?
„Zabij mě, jestli chceš! Zabij mě!" Vykřikla jsem. Ozvěna v dáli opakovala má poslední slova. Slané potůčky stékaly po mém krku.
„Nechci tě zabít. Ne teď. Ne zítra. Budeš trpět a tím splatíš svůj dluh, za který si můžeš sama!"
„Dluh? Jaký dluh?" Vstala jsem. Otočila jsem se kolem dokola. Rozhlížela se a pak zahlédla světlo. Mé oči se rozzářili. Třeba tam bude někdo, kdo by mi pomohl. Začala jsem běžet.
„Mně neutečeš, Zolo. Jsem stále za tebou. Jsem tvůj temný stín, kterému nemůžeš věřit. Jsem stín zabiják."
„Nech si ty trapný kecy a nech mě být!" Vykřikla jsem za běhu. Už jsem to nemohla snášet. Běžela jsem tak rychle, jak jsem jen mohla.
Prosím, ať je tam někdo, kdo mi pomůže. Někdo, kdo mi zodpoví mé otázky. Aspoň jednu.
Byla jsem unavená. Chtěla jsem spát. Co tu ještě dělám? Proč nejdu domů? Je to jako nějaký horor s reálným scénářem. Kde jsou kamery a reportéři s tím, že je to jen nějaká show? Že je to jen nějaký hloupý pořad, do kterého mě někdo přihlásil.
Světlo se přibližovalo a bylo čím dál tím jasnější. Vycházelo ze staré vily, která stála skoro na konci města Stavanger. Začala jsem cítit slanou vodu a rybinu. Přístavy. 

Vyběhla jsem schody a ještě jednou se ohlédla. Ovanul mě ledový vítr. Mé vlasy lehce nadzvedl. Hluboce jsem se nadechla.
Na co čekáš, Zolo? Na pozvání? Pomyslela jsem si.

Rozrazila jsem dveře. V tom jsem ho uviděla. „Ty?!"