Pronásledovatel

XI

„Adame, co je to? Já se bojím!"
„Drž hubu a pojď za mnou. A hlavně buď zticha, Zolo. Snad nechceš dopadnout jako oni, že?" Tázal se a ukázal na zmasakrovaná těla lidí, jež jsem neznala.
„Nechci." Ukápla mi další slza.
„Nefňukej a pojď." Zrychlil tempo. Sešli jsme úzké schody a na stěně poblikávala stará světla. Pomalu jsem neviděla na krok. Ale stále jsem viděla ta těla bez duší. Jako by ti všichni volali o pomoc. Pach krve a rozkládajících se těl byl cítit všude. Zacpala jsem si volnou rukou nos, abych to necítila, ale i když jsem dýchala pusou, moc to nepomohlo. Chtělo se mi zvracet. Párkrát mi vylétla žaludeční šťáva do krku a já ji polkla. Zadusila jsem se a zakašlala.
„Psst!" Ozvalo se.
„Omlouvám se."  Snažila jsem se kašlat potichu, ale moc to nešlo.
„Jsme skoro tady." S těmito slovy mne pustil. Rozhlédla jsem se. Ležely tu ženy s dětmi. Muži, kteří měli podřezané hrdlo. Některá těla měla otevřené oči a v nich strach. Stejný, možná ještě větší, než jsem měla já.
„Už mi nezbývá tolik času, Zolo."
„Co chceš se mnou dělat?"
„Já nic. On ale ano."
„Kdo?"
„Pronásledovatel."

„Co je to zač?"
„Vymahač a nic s kapkou lidskosti. Duše ďábla. Schovej se tu."

„Však on žije v mém stínu, říkal jsi to."

„Neměla jsi sem chodit, Zolo. Neměla. Zblázníš se."

„Adame, co to..." nadechla jsem se, jenže v tom mě zavřel za velké ocelové dveře. „Co to děláš?! Adame!" Křičela jsem a kopala do dveří. Snažila se je otevřít. „Adame?"
„Zolo? I já mám svého pronásledovatele." Hlesl. „Musím pryč."
„Cože? Adame! Čekej! Nemůžeš mě teď tady nechat! Já ti pomůžu!" Čekala jsem odpověď, ta ale nepřišla. Sáhla jsem do kapsy pro mobil a snažila se ho zapnout.

„No tak, zapni se!" Okřikla jsem ho. Bylo tu temno. Páchlo to tady stejně. Bála jsem se. Co když tu umřu? 

Mobil se stále nerozsvítil. Znovu jsem zkoušela otevřít dveře, když v tom jsem cítila vítr na svém krku. Někde tu musel být otvor. Okno nebo tak něco. V tom mi zavibroval telefon v zadní kapse. Hmátla jsem po něm. Rozsvítil se. Měl deset procent baterie. Žádný signál. Rychle jsem hledala baterku, abych si posvítila. Ruce se mi třásly. Usmála jsem se na displej, když jsem našla svítilnu. Klepla jsem na ni. V tom se v místnosti rozzářilo světlo z mého mobilu.
„Super a teď rychle. Moc to..." zadrhla jsem se. „Pane bože," šeptla jsem. Otočila jsem se kolem své osy s otevřenou pusou a zatajeným dechem. „To snad není možný." To co jsem viděla, se nedalo pomalu ani popsat. Tohle nikdy nezapomenu. Zvedl se mi žaludek. Tentokrát jsem už svůj obsah žaludku neudržela.