Pronásledovatel

VII.

  Byla tma. Pouliční lampy blikaly a slabým světlem mi osvětlovaly cestu. Nevnímala jsem nic kolem sebe. Čas ubíhal tak rychle. Ani jsem se nenamáhala domů. Na co?
Rozhlédla jsem se a uviděla přechod. Rozhodla jsem se přejít. Zastavila jsem se a pohlédla na levou stranu. Ujistila jsem se, že nic nejede a rozhodla se přejít, když v tom zhasly všechna světla kolem mě. I ta, která problikávala. Vyděsila jsem se. Slyšela jsem kroky. Neváhala jsem ani minutu. Vešla jsem na přechod. Ohlížela jsem se. Měla jsem divný pocit. Jako by mě někdo sledoval a přes to jsem tu byla sama. Snažila jsem se udržet chladnou mysl.
Byla jsem sotva v půlce přechodu pro chodce. Vyřítilo se auto z pravotočivé zatáčky. Ztuhla jsem. Nikoho jsem za volantem neviděla. Jen ty velká světla, která se ke mně řítila vysokou rychlostí. Srdce zpomalovalo. Krev jako by zamrzala. Cítila jsem chlad. Husí kůže na mých rukou mne děsila. Auto začalo brzdit. Zvuk smyku mě ohlušoval. Oči jsem měla rozevřené a dech zatajený. V mé hlavě mi zněl hlas. Křičel, abych utekla. Křičel tak nahlas, že jsem se na nic nemohla soustředit. Nemohla jsem dát tělu povel, aby se pohnulo. Aby udělalo pár kroků. Pud sebezáchovy jako by dočista zmizel. Měla jsem sucho v puse i v krku.
Auto zastavilo. Zavrtěla jsem hlavou, ale stále jsem měla nohy ztuhlé. Otevřely se dveře. Vystoupil starší muž. Mohlo mu být tak padesát. 
,,Sakra holka!" Vykřikl. ,,Dávej pozor! Mohl jsem tě přejet!"
,,Já, já," zakoktala jsem. Absolutně jsem v tu chvíli nevěděla, co říct.
,,Ty co? Co tu vůbec děláš takhle pozdě večer? Ví o tom tvoje máma? Já být tvůj táta, tak tě na místě zabiju!" Křičel. Byl agresivní a blížil se ke mně. Ustupovala jsem. Byl čím dál tím blíže. Cítila jsem z něj alkohol a cigarety. Motal se, ale i přes to mě doháněl. Bála jsem se vykřiknout. Bála jsem se udělat cokoliv, co by ho mohlo naštvat. Uviděla jsem most po své levici. Teď nebo nikdy. 
Nohy se daly do pohybu. Běžela jsem k tomu mostu a stále se ohlížela. Běžel za mnou. Dlouhými kroky mě pomalu doháněl. Blížil se. Slyšela jsem jeho dech za mnou. Nemohla jsem dále přidat. Plíce jsem měla jako v ohni. Srdce bušilo a krev proudila tak rychle, že jsem to cítila. Byl to hnusný pocit. Zadýchávala jsem se, ale běžela dál. Nemohla jsem přestat. Teď ne. 
Uslyšela jsem ránu. Pád. Ohlédla jsem se a zpomalila. Domnívala jsem se správně. Upadl právě on. Zasténal. 
Zastavila jsem se a rychle oddechovala. Snažila jsem se uklidnit. Stála jsem skoro na konci mostu. Rozhodla jsem se podívat, co se mu stalo. Tichým krokem jsem se vydala k tělu, které leželo přímo uprostřed. 
,,Pane?" Pošeptala jsem. Zvedl se vítr. Voda proudila rychleji. Proudila rychleji a rychleji, když jsem se přibližovala právě k němu. Vítr nabíral svou sílu a rychlost. Stejně jako voda. 
Pod mými nohami zapraskalo dřevo. Vylekalo mě to a nutilo zastavit. Vítr s vodou utichli. Byl klid. Natáhla jsem nohu, ale nepoložila ji. Má celá váha byla přesunuta v pravé noze. Ta levá byla pár centimetrů nad kamennou konstrukcí. Položila jsem ji. Ovanul mne vánek. 
,,Jste v pořádku?" Optala jsem se. Nereagoval. Přistoupila jsem blíže. Zalekla jsem se. Ležely tam jen kusy oblečení. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Větší podivnost jsem nikdy neviděla. Byla to věší podivnost, než dívka která mě málem uškrtila. 
Slyšela jsem hlasy. Rozhodla jsem se utéct. Přeběhla jsem most a schovala se za panelový dům u křoví. Sledovala jsem ty, kteří se přibližovali. Nastalo ticho. Slyšela jsem jen svůj dech. Poté zazněl výkřik. Dívčí výkřik. Zpanikařila jsem a dala se na útěk. 
Přeskakovala jsem překážky. Bezmyšlenkovitě. Když v tom jsem zakopla a padla k zemi. Zasyčela jsem bolestí. Vzhlédla jsem a uviděla něco, co jsem snad asi ani vidět neměla.