Pronásledovatel

III.

Už několik dní se neobjevila. Už několik dní se nestalo nic divného. Žádné střepy, žádná krev, žádný strach. Beru to, jako by vše zlé odešlo, ale má mysl mi říká úplný opak. Říká mi, že mám utéct. Utíkat co nejdál odtud. Propadnout se do země. Ztratit se a už se nikdy neobjevit. 

Dnes ráno bylo deštivé. Opět. Jakov tom snu. Šla jsem do školy. Úzkostlivou chůzí jsem kráčela. Malé a opatrné krůčky. Nechtěla jsem tam. Bála jsem se. Bála jsem se, že ona opět udeří. Věděla jsem, že mi nedá pokoj. Kapky stékaly po mém fialovém deštníku, který se třásl od mých vystrašených rukou, na kterých jsem měla skoro zhojené rány. Kousala jsem si rty až byly od krve. Nehty jsem měla strachem okousané až do masa. Celé noci jsem nespala. Jako bych ji slyšela, ale byl to pouze můj výplod fantazie. 

Deštník jsem položila na svou skříňku a vzala do ruky číselný zámek a začala zadávat číselnou kombinaci. 

Jedna... sedm...devět...jedna...šest... Znělo mi v hlavě. Zatáhla jsem pro otevření. Nešlo to. Trhla jsem. Začala jsem být nervozní. 

Vzduch jako by se ochladil. Naskočila mi husina a začala jsem se klepat zimou. Zavřela jsem oči. Nadechla jsem se zhluboka a poté vydechla. Znovu jsem vzala za zámek a trhla. Otevřel se. V místnosti se oteplilo a nahnali se ostatní studenti s vášnivými konverzacemi, které jsem nevnímala. Zrychleným krokem jsem vyšla na toalety. 

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem příšerně. Jako zombie. Povzdechla jsem si a pustila studenou vodu. Ruce jsem namočila a u toho se dívala na své jizvy, které mi připomínaly, že mě stále někdo sleduje... Pronásleduje... Je to moje prokletí, je to můj pronásledovatel. 

Ruce jsem přiložila k obličeji a jej jsem poté omyla, abych se probrala. Voda se mi dostala do nosu. Kýchla jsem a jak je už mým zvykem, dala jsem si ruce před pusu a nos. Kýchla jsem znovu. Zas a zas. Když už mi přišlo, že se snad ukýchám k smrti, přestalo to. 

Podívala jsem se na své ruce a spatřila krev. Vzhlédla jsem do zrcadla. Z mého nosu se valil proud krve, který si razil cestu přes mé rty. Nevím proč, ale olízla jsem ji a poté otřela rukou, kterou jsem poté umyla ve studené vodě. 

Stála jsem tam a zírala, co se ještě stane. Je to snad jen náhoda a nebo se to děje znovu? Opět jsem se rozklepala. Bála jsem se. Bála jsem se jí i sebe. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Cítila jsem, jak se měním. 

Uslyšela jsem zvonění. Sebrala jsem si věci a rychle běžela do učebny 311... To jsem ale netušila, co mě ještě potká...