Pronásledovatel

X.

Vyběhla jsem schody a ještě jednou se ohlédla. Ovanul mě ledový vítr. Mé vlasy lehce nadzvedl. Hluboce jsem se nadechla.
Na co čekáš, Zolo? Na pozvání? Pomyslela jsem si.
Rozrazila jsem dveře. V tom jsem ho uviděla. „Ty?!"

,,Ty!" Křikl chlapec v černé mikině s kapucí. Přesně jsem jej poznala. Nečekala jsem však, že tu bude právě on. Už ve škole se mi zdál podivný.
„Hledala tě i policie Adame, co tu děláš?" Okřikla jsem ho a rozhodila ruce.
„Také tě rád vidím, Zolo." Řekl klidným hlasem a přistoupil. „Co tu děláš? Co tu chceš? Hledáš mě snad?"
„Já tebe? Nehledala. Šla jsem jen..." odmlčela jsem se a rozhlédla se. Bylo tu tepleji než venku. Vlasy jsem si spoutala do drdolu, aby nepřekáželi. On si mě mezi tím divně prohlížel.
„Šla jsi kolem? Nevěřím. Sem tě zavede jen jedna osoba. Dá-li se jí tak říkat."
„Osoba?"
„Ano. Pronás-"
„Pronásledovatel!" Křikla jsem. „Jak o tom sakra víš? Kolik toho víš? Vyklop to! Oč tu jde?"
„Když budeš chrlit otázky jako na běžícím pásu, neřeknu to nic a jedno ti řeknu. Cokoliv ti řeknu, uslyší i on. Oni to uslyší. Jsou tu. Stále s námi. Jako naše stíny, kterých se nezbavíme, Zolo."
„Co budeme dělat?"
„Budeme? Od kdy jsme spojenci?"
„Já myslela, že..." nevěděla jsem co říct. Stačilo jedno šlápnutí vedle a neřekne mi ani slovo. „Hele, já potřebuju vědět, co se tu sakra děje. Chci, aby tohle skončilo a já mohla žít dál svůj život a tohle smazat ze vzpomínek." Šeptla jsem s důrazem a u toho na něj mířila ukazováčkem, který se třásl strachy. Já se třásla strachy.

„Myslela sis co? Jsi jen naivní holčička, která pátrá a chodí po špatných stopách." Sykl. To už pro mě bylo moc. Rozběhla jsem se proti němu. Chytla jsem ho za krk a ruku. Srazila ho k zemi. „Mluv!" Křikla jsem. „Mluv!"
On se jen zasmál. Iritovalo mě to. Více jsem ho stiskla. „Co se tu děje?"
„Splácíš dluh, kočko. Moc času ti nezbývá."
„Jaký dluh? O čem to mluvíš?"
„Každý máme nějaký. Nevím, jaký je ten tvůj. Ale jedno vím jistě." Opět se zasmál. „Tvůj pronásledovatel je krutý."
„Cože?" Na chvilku jsem vzhlédla. Slyšela jsem kroky. Jenže v tu chvíli mě překvapil. Popadl mě za ruku, která držela jeho krk. Povalil mne na zem. Vyměnili jsme si pozice. Teď jsem byla ta, která se dusila. Lapala jsem po kyslíku a pak jeho stisk polevil.
„Pojď za mnou!" Křikl a popadl mě za ruku a než jsem se zvedla, opět jsem zakopla a spadla na starou dřevěnou podlahu. Sykla jsem bolestí.
„Nemehlo!" Procedil skrze zuby.
„Kam to jdeme?" Položila jsem další otázku.
„Tvé otázky mě začínají unavovat. Uvidíš." Jakmile to dořekl, otevřel dveře a já zamrzla strachem nad tím, co jsem uviděla.