Pronásledovatel

II.

,,Zolo vstávej!" Křičela na mě matka. Celá a udýchaná jsem se se uklidnit. Zněl hlas uvnitř mě. Postavila jsem se na hubené nohy a pohlédla na svou postel. Prostěradlo bylo potrhané. Zdálo se mi to divné. Dala jsem peřinu na stranu a v tom jsem uviděla velký rudý, napůl zaschlý flek. Přičichla jsem si. Cítila jsem krev. Vylekala jsem se. Pohlédla jsem do zrcadla, které bylo vedle mého psacího stolu. Stála jsem před ním a sledovala svou postavu.

Dlouhé blond vlasy až do půli zad, které částečně zakrývaly mé modré oči. Malý nosík uprostřed obličeje a pod ním široká ústa, která se Klepaly se strachem. Zadívala jsem se na svůj krk na němž byly patrné fialové skvrny. Sklonila jsem hlavu a mé oči spatřily zarudlé zápěstí na Začala jsem si vzpomínat...

Co se to děje? To nebyl sen?

Zmatená jsem tam stála a zírala, dokud mě nevyrušil hlas: ,,Pane bože Lo! Cos to udělala?" Vykřikla máma. Ohlédla jsem se. Mé ruce se klepaly a nohy mě držely tak tak.
,,Ty jsi se snad zbláznila! Chceš se zabít?" Vyjekla.

,,Mami nedělej, že tě to zajímá." Prohodila jsem drze a kráčela do koupelny.

,,Zolo, tohle mě opravdu zajímá! Jaký jsi k tomu měla důvod?" Stála s rukami v a s naštvaným výrazem. ,,Neřeš to." Odpověděla jsem, ale v tu chvíli mi přiletěla facka na levou tvář. Štípalo to. Rukou jsem si sáhla na bolavé místo a z očí mi vytryskly slzy.

,,Zolo" Šeptla.

,,Nech mě být!" Vykřikla jsem a zamkla se v koupelně.

,,No tak Zolo!" Křičela a bouchala na dveře. Sedla jsem si na studenou zem. Hlava se mi motala a před očima se mi začaly dělat mžitky. Zasténala jsem. Bylo mi zle. Podívala jsem se znovu na svou ruku, než se mi udělalo úplné černo před očima.

,,Už se bojíš Zolo?" Slyšela jsem neznámý hlas.

,,Nech mě už být!"

,,Nenechám!" Vykřikl její hlas. Na mých zádech se znovu objevila husina.

,,Co ode mě chceš?!" Vykřikla jsem přes celou místnost. ,,Nikdy jsi tam neměla chodit! Nikdy! Od teď jsem tvůj pronásledovatel a už se mě nezbavíš!"

?!" Vykřikla jsem, ale v tu chvíli se rozbilo zrcadlo a několik desítek střepů padlo kolem mě. Vyjekla jsem. Měla jsem čím dál tím větší strach.

,,Kdo jsi?" Vykřikla jsem, ale v tu chvíli začala kolem tryskat voda ze všech možných zdrojů. Byla ledová jako arktický sníh. Začala jsem se klepat zimou. Stále jsem měla černo před očima. Nemohla jsem se hnout. Pocit beznaděje nabýval.

Trvalo to několik minut, ale připadalo mi to, jako by to byla celá věčnost...