8. Najednou mi Jimin....

282 17 2
                                    

"Ty je znáš? Odpověz mi." asi po pul minutě promluvila. "Neznám." usmála se. Nevěřila jsem ji. Lítala očima po pokoji a na mě se nesoustředila. "Znáš je?" podívala se na mě. "Ne neznám." přikrývnu. "Dobře. Prosim vyřiď jim, že teď pujdu spát." zívnu si. "Vyřídím a proč vlastně?" ukážu na nohu. "Vysiluje mě a taky jsem od tvého vpádu, ke mě, toho moc nenaspala." usměju se a ulehnu. Když odcházela ještě mi stačila popřát dobrou noc. I když byly teprve dvě odpoledne. Usla jsem celkem rychle.
***
Někdo mě objímal. Na hodinách co mám na stolečku bylo 17:46. Otřela jsem si oko. "Už jsi vzhůru?" otočila jsem se. Byl to Jimin.

"J-Jak dlouho tu jsi?" usmál se

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.

"J-Jak dlouho tu jsi?" usmál se. "Jen pár minut. Kluci před chvílí odešli." pohladil mě. "A co Sarang?" díval se mi do očí. "Asi půl hodinu tu s námi byla a pak se rozloučila." oddechla jsem si. Měla jsem strach, že jí někdo zase zlomí srdce. "Nad čím přemýšlíš Goo?" usmála jsem se na něho. "Nechci aby Sarang špatně dopadla." Jimin se posadil a podíval se na mě. Měl vážný obličej. "Sarang koukala celou dobu po Namjoonovi. A Namjoon po Sarang. Když odcházela vyběhl za ni. A za pár minut se vrátil." posadila jsem se. Ach nechci aby dopadla jako s Kimem. Tohle by jí rozdrtilo. Najednou mi Jimin chytl tvář do dlaní.

Já, Jimin a Jeon Kde žijí příběhy. Začni objevovat