OFFSIDE

❤9❤

Další den se probudím na zvuk budíku. V rychlosti ho vypnu a otráveně se zachumlám do postele. Po pár minutách se konečně vyhrabu ven. Jako první otevřu okno, z vydýchaného vzduchu se mi udělá špatně. I když jsem včera moc nepila, a to myslím vážně, není mi úplně nejlépe.

,,Samiku vztávej," řeknu tlumeným hlasem. Odpoutám se od zdroje čerstvého vzduchu a jdu se podívat, kolik je hodin. Je osm, super.
,,Je osm, za hodinu odjíždí bus ," oznámím mu už trochu hlasitěji on se zvedne do sedu a promne si oči. Já se zatím vydám ke skříni. Z ní vyndám černé minikraťasy a kytičkou halenku s krátkými rukávem, kterou zastrčím za pásek.

Pořád mi není moc dobře, a tak se napiju vody z kohoutku, protože tu jiné pití nemám. Jen doufám, že je pitná. Začnu si čistit zuby a malovat se, po chvilce se ke mně přidá můj bratr a začne si gelovat a lakovat vlasy.
,,Co si mám vzít na sebe?" Optá se mě a začne si rozhrabávat oblečení v kufru.

,,Ježiši nehrab se v tom, to si to nemůžeš narovnat do ty skříně." Povzdechnu si trochu vytočeně a začnu mu věci rovnat do hromádky, při tom mu výtahu nějaké kraťasy a tričko. On si to beze slova oblékne, když jsme konečně oba přichystaní, vydáme se na snídani.

Už je skoro třičtvrtě na devět, a tak musíme trochu přidat.
Naberu si pár malých lívanečků a poleju si je sladkým sirupem. Samuel si dá to samé a sedne si ke stolu. Všude okolo jsou cizí lidé, jen pár malých kluků sedí u jednoho stolu, to mě uklidňuje, že autobus ještě neodjel.

V tom přijde do jídelny skupinka hokejistů. Je v ní Mike, Nail, Clayde a ještě pár dalších kluků. Ti teda vypadají strašně. Já jsem včera odešla asi po dvou hodinách, ale oni tam ještě zůstávali. Nevím sice do kolika, ale jejich výraz mluví za vše.

,,Autobus odjíždí za pět minut, tak jdem?" Zeptám se bratra a čekám na jeho souhlas. Ten se mi hned dostává a tak vztáváme a odcházíme ven před hotel.

Tam už většina lidí čeká na odjezd.
Pozdravíme se s trenéry, kteří stojí před autobusem, a nastoupíme dovnitř. Samuel zase doběhne dožaduje za Alexem, a já zůstanu vepředu sama.

,,Neviděla jsi Feda s Tayem?" Zeptá se mě Dylan, který se opírá o sedačku vedle mě. Je pravda, že jsem je od včerejšího večera neviděla.

,,Ne, dnes jsem je neviděla," zakroutím hlavou a nejistě se na něho podívám. Proč se na to ptá zrovna mě? To se teď asi nedozvím.
,,Ok," kývne hlavou a zase zmizí. Doufam, že na ně nebudeme dlouho čekat.

,,Jste všichni?" Zeptá se jeden z trenérů a rozhlédne se po autobusu, aby zkontroloval malé kluky.
,,Chybí Federico a Tay," zakřičí nějaký kluk z nejzazší části autobusu. Trenér protočí očima a rozhodne se na ně počkat.
,,Zkuste jim někdo zavolat!" Nasměruje prosbu na toho samého kluka. Otočím se na sedačce dozadu a uvidím Tomase, to je ten kluk s dlouhými vlasy, jak přikládá telefon k uchu. Zase se otočím dopředu čekám, až konečně vyjedeme. Začíná mě pobolívat hlava, to mi ještě chybělo. Snad to brzo přestane.
,,Zaspali, už přej jdou!" Zavolá Tomas na trenéry. Ten zakroutí hlavou ve snaze říct, že ho to nepřekvapuje.

Asi po deseti minutách uvidím známe postavy před vchodem do hotelu. Vlečou se jako by propili celou noc. Odpovídalo by to tomu, že vztávali až teď.

Tayler jde jako první, Fed něco řeší s trenéry. Jakmile domluví autobus se rozjede. Federico je zrovna sedačku předemnou, když autobus zatočí a on zavrávorá. Sedne si na nejbližší volnou sedačku, to je u mě.

Zvědavě se na něho podívám a pohled upřu do jeho velkých hnědých očí. Cítím, jak se mi rozbušilo srdce a polilo mě příjemné teplo, co se to sakra děje? Nikdy předtím jsem se do takové situace nedostala a nevím, co si z toho mám vzít. Chvilku na sebe koukáme, potom povytáhne obočí a já si uvědomím, jak na něho koukám.
,,Nemůžeš odvrátit oči od těch mých?" Řekne s nadsázkou a začne se smát.

,,No to určitě. Včera byl asi dlouhý večer co?" Zeptám se ho zase teď já, se snahou o provokaci. To se mi ale moc nepovedlo. Odpoví mi úplně normalně s klidem.
,,Ani ne, rozpustil jsme to asi hoďku po tom, co jsi odešla. Prostě jsme zaspali," Koukne se na mě, jestli ho poslouchám a pak zase odvrátí pohled. Já přikývnu a také se začnu koukat z okénka na dálnici, na kterou jsme právě teď vyjeli. Najdou ucítím jeho hlavu, jak se opírá o moje rameno. Vykuleně se na něho podívám, on ke mě zvedne oči, ale ani se nehne.

,,Nemáš něco k jídlu? Mám strašný hlad," zakručí tak, že mu skoro není rozumět. Protočím očima a z kabelky vyndám jablko, které jsem si vzala na snídani s sebou pro případ, že bych měla hlad. Neochotně mu ho podám, on se zvedne z mého ramene a zakousne se do něj.

,,Jsi zlato, děkuju," usměje se na mě. Taky se na něho konečně usměju.
Cesta trvá přes hodinu a tak si po chvilce vytáhnu sluchátka. Doufám že písničky překřičí hlasy kluků. Ale jelikož mi Federico jedno sluchátko vzal, stejně jsem je slyšela. Nemám moc ráda, když se mnou někdo poslouchá písničky z mého mobilu. Nikdy nevím, jaké písničky mám pustit.
Hned jak můj soused dojedl jablko lehl si zase na mé rameno. Já jsem si o něho taky opřela hlavu. Hned jsem cítila, jak se mi klíží víčka. Po chvilce vzdorování jsem doopravdy upadla do lehkého spánku.

______________________________________

Moc všem děkuji za hvězdičky!! :*
Vážím si toho <3