OFFSIDE

❤19❤

Když kluci dohrají, jedeme zpátky na hotel. Jako první se většina z nás vydá na večeři, a proto u stolů s jídlem vznikne fronta. Okolo mě se strkají malí kluci, a tak se rozhodnu všechny pustit před sebe a počkat, až si vezmou jídlo. V tom přijdou kluci mého věku a taky se nacpou přede mě.
,,Hej, kam se cpete?" Zeptám se jich podrážděně. Ale řeknu to tak, že mě všichni ignorují. Jediný Dylan se na mě otočí, chytne mě za ruku a propašuje mě dopředu k švédským stolům.

,,Děkuju," špitnu spokojeně a nevšímám si otravných pohledů ostatních kluků. Vezmu si nějaké maso s přílohou a zeleninou a sednu si k volnému stolu. Po chvilce přijde i Dylan s Calebem a Tomasem, to je ten kluk s dlouhými vlasy, a přisednou si ke mě.

,,Viktorko? Co je mezi tebou a Federicem?" Nahne se ke mě Tom a zašeptá mi to. Já se na něho překvapeně podívám a začnou se mi zvedat koutky úst. Chci mi odpovědět, ale nějak nevím co mám říct.

,,Já ani nevím," řeknu mu opravdě a svraštím obočí. On protočí očima.
,,A kdo to má vědět, Federico mi na to odpověděl úplně stejně," řekne znuděně. To mě docela překvapí, ani on v tom nemá jasno.

,,Achjo, i Tay se dneska choval divně," zase protočí očima. Nad tím se spokojeně usměju.
,,Co?" Zeptá se mě, když se uvidí jak se směju.
,,Ne, nic," odpovím mu a zase nasadím normální výraz.

,,Zítra už je poslední den toho turnaje?" Zeptám se jich po chvilce, protože nikdo nic neříká.
,,Joo," odpoví mi Caleb, protože ostatní kluci mají plnou pusu.

,,A to bude jako jen vyhlášení?" Vyptávám se dál, protože chci být alespoň jednou informovaná.

,,My ještě hrajem o třetí místo. Vyhlášení je odpoledne a pak je asi volno," vysvětlí mi a já se na něho děkovně podívám.

,,Jo a večer je zase něco u kluků na pokoji ne?" Zeptá se Caleb ostatních kluků.
,,Jo, u Taye a Feda," dá mu Dylan za pravdu. Já se na ně usměju a dojídám poslední sousta. Potom se zeptám, jestli nechce někdo něco k pití, a když se mi dostane negativní odpovědi, vydám se nápojovému automatu.

Tak potkám mého bratra s kamarády.
,,Viktorko, Alex půjde pak k nám na pokoj, jo?" Opatrně na mě koukne, nejspíš se bojí, že mu to zákážu.

,,Jo, jasně," usměju se na mě a oba dva mi radostně úsměv oplatí. Najednou mě Sam obejme a začne mi děkovat.
Tomu se začnu smát ještě víc a zjistím ho, že nemá za co.

Po pár minutách ale zjišťuji, že to nebyl tak dobrý nápad, protože k nám nepřijde jen Alex, ale všichni malí kluci.
Samozdřejmě nedělají nic jiného, než že sedí s hlavou sklopnou do telefonu a předhánějí se v nějaké hře. A tak se rozhodnu jim tam nepřekážet a jdu si sednou na chodbu do malých křesílek. Vezmu si s sebou knížku, abych měla co dělat.

Nečtu moc často protože na to nemám čas, ale když začnu, tak se od toho nemůžu odtrhnout.
Občas uslyším z našeho pokoje vítězné výkřiky kluků a to mě donutí se odvrátit od knížky a zasmát se tomu.

,,Ahoj, co ty tu? Proč nejsi na pokoji?" Zastaví se u mě někdo. Když vzhlédnu pohledem od knížky, tak zjistím, že je to Federico.
Už se chystám mu to vysvětlit, ale přeruší mě další povzbudivé křičení desetiletých kluků. On se na mě vykuleně podívá a přikývne, že tomu rozumí.

,,Včera takhle křičeli o patro výš a přišel nějaký správce s tím, že se mají uklidnit." Řekne mi Federico s naprostým klidem. Když to uslyším, tak se rychle zvednu z mého měkkého křesílka a vlítnu do pokoje.

,,Hej, uklidněte se!" Zakřičím na ně. Oni jsou všichni nalezlí na jedné posteli a koukají do telefonu mého bratra. Hned jak mě spatří, tak se na mě nevinně podívají a zase si sednou ke svým telefonům.

,,Samueli," okřiknu mého bratra, který se na mě ani nepodíval.
,,Jo," špitne na mě s naplno soustředěným pohledem do telefonu.

Protočím nad tím očima a vyjdu z pokoje. Na chodbě se zatím Federico usadil v mém křesílku. V ruce si prohlíží moji tlustou knihu a vyděšeně si ji prohlíží.

,,Tolik jsem toho snad nepřečetl za celý život," ušklíbne se. Já mu ji chci vzít, ale hned jak se k němu přiblížím, tak mě chytne za pas a přitáhne si mě k sobě. Takže pak zkončí tak, že mu sedím na klíně a nohy mám přehozené přes opěradlo.

Achjo, zase ty oči. Zadívám se mu do nich, a jako obvykle úplně vypnu. On si toho hned všimne a zasměje se. Potom mi z obličeje odhrne vlasy, které se mi tam při jeho manévru nedopatřením dostali. Během chvilky se naše rty střetnou. Je to tak krásný pocit, že se to ani slovy nedá popsat. Přijde mi to jako zlomek vteřiny, ale určitě to trvalo déle, než jsme se od sebe odtáhli.

,,No, nechci vás rušit, už po druhý, ale rád bych se dostal do svého pokoje a nemám kartu," řekne Tay, který stojí vedle nás. Problbě se pr tom usmívá. Já se ho leknu tak, že mi až poposkočí srdce. A tak se zhluboka nadechnu, abych to rozdýchala.

,,Kdyby jsi ji nosil, tak by jsi nás nemusel rušit," protočí očima a natáhne k němu ruku, ve které drží kartičku od dveří.
,,Díky," úplně ignoruje Fedovi slova a vydá se k pokoji.
,,Můžete pokračovat," ještě se za námi otočí, než úplně zmizí ve dveřích.

,,Já se ho lekla, pane bože," řeknu nepřítomně a chytnu se za hlavu.
,,Já taky, prosím dohoď mu tu tvoji kamarádku, nebo se z něho zblázníme," zasměje se.

,,Kdy zase půjdeme bruslit?" Zeptám se ho bez přemýšlení. Když mi dojde, co jsem řekla, jen se nevinně usměju.

,,Bruslit? To nevím, kdy se ti bude chtít. Ale teď jsi na řadě ty s tou tvou gymnastikou," odpoví mi. Vypadá docela zaskočeně, že se ptám na bruslení.
Já nad tím protočím očima. Je totiž pravda, že jsem mu slíbila, že mu něco ukážu. Ale nechce se mi zvedat z jeho klína, cítím se úplně nejpohodlnějš.

,,Co?" Zeptám se ho a předstírám únavou tím, že s zívnu. On mi to samozdrejmě nevěří a jenom přikývne a spokojeně se usměje.

______________________________________

Děkuju všem za hlasování a krásný komentáře❤❤ vážím si toho.