OFFSIDE

❤21❤

,,Tak jdeš?" Volá na mě Samuel, který už na mě čeká mezi dveřma a chce jít na snídani. Většinou jsem hotová dřív já, ale dnes je to naopak.
,,Jo, počkej," zavolám na něho otráveně. Vubec se mi nikam nechce, a na stadion vůbec ne. Dnes jedeme zase o hodinu déle. A tak jsem si řekla že si ještě chvilku poležím, ale samozdřejmě jsem zaspala.

,,Tak jdeme," popoženu ho, když zavřu dveře. Máme na to asi jenom deset minut. Během chvilky se ocitáme ve velké jídelně, je tu ale stále dost lidí.

Začnu si nabírat nějaký jogurt s vločkami, když v tom mě někdo ze zadu obejme okolo pasu. Leknutím nadskočím a rozbuší se mi srdce.

Když však zjistím, že je to Federico, tak se uklidním. Ani se nemusím otáčet, abych to poznala, protože mi začne jemně okusovat ucho. Začnu se smát, protože mě to lechtá.

A následně na to ho mírně odstrčím a otočím se na něho čelem. V tom se naše rty střetnou, ani nevím jak se to stalo, protože to bylo straně rychlé.

,,Nemám čas, za chvilku máme sraz, a já nechci, aby nám ten autobus odjel," pošeptám mu a vydám se ke stolu, kde sedí Samuel a pozoruje nás. Federica se ujmou nějací jeho kamarádi a odtáhnou ho ven. My se během chvilky nasnídáme a vydáme se za nimi.

,,To je moje místo," zatvářím se smutně, když uvidím Feda, jak sedí u okénka na mém místě.

,,Ale prosimtě, ty jsi u okénka pokaždý," řekne to jako malé dítě. Hned se mi nadzvednou ústa do úsměvu. Sednu si vedle něho a jeho nechám sedět tam, kde je.

,,Mě se tam nechce," řeknu mu, když za pár minut zastavíme před halou.

,,Zase? Dnes hrajem o umístění, musíš fandit," pošeptá mi a dá mi pusu na tvář. Při tom se zvedne a donutí mě se zvednout taky.

Kluci se vytratí do haly a my s týmem mého bratra a jejich rodiči, zůstaneme venku.
,,Čauky," Přiběhne ke mě Angee s radostným úsměvem.

,,Ahoj, co se stalo?" Pomalu se ji zeptám.
,,Nic, co by? Jen mám dobrou náladu," pokrčí rameny jako by nic. Já zvednu obočí a ona zakroutí hlavou, ve znamění, že se nic neděje.

Nechám to být, později mi to stejně řekne.
,,Viktorko?" Zavolá na mě můj bratr. Když ho zaregistruji na druhé straně parkoviště, naznačím mu, aby šel ke mě. Nebudu na něj křičet na takovou dálku.

,,Co je? Zase chceš prachy?" Zaptám se ho, když se ke mě blíží.
,,Ne, chci telefon. Jdem na zmrzku, ale trenéři nám ji koupí," řekne mi. Než ke mě úplně dojde, tak najdu jeho telefon v mé malé kabelce a podám mu ho. Krátce poděkuje a zase odběhne.

,,Jak se to vyvíjí s Tayem?" Zeptám se Angee, když si sedneme na lavičku, kam zrovna nedopadají sluneční paprsky a je zde příjemný chládek.

,,Nijak, já nevim... asi o mě nemá zájem," zakroutí hlavou ze strany na stranu a nahodí falešný úsměv.

,,Jak to? Zeptám se Feda, ale ten mi říkal, že holku nemá," snažím se jí povzbudit. Ona mi kývne, že s tím souhlasí.

,,Jo a dnes jdou kluci do nejakýho klubu nebo co, říkali to včera. Federico bude určitě chtít, abych šla taky... Řeknu mu, ať se o tobě Tylerovi předtím zimní," začnu nahlas uvažovat, je to docela dobrý plán.

,,Já nepůjdu do žádnýho klubu," šeptne mi a vykulí oči. ,, Nikdy jsem tam nebyla a ani neumím tancovat," řekne to, jako by to bylo úplně absurdní.

,,To nevadí, kdo muže říct, že byl na diskotéce v Torontu," usměju se na ní. Postupně okolo nás začnou chodit kluci, kteří byli na zmrzlině. A tak se taky zvedneme a následujeme je do haly.

,,Nojo, ale myslím že mě ani mamka nepustí," nejistě se na mě podívá.
,,Ale pustí, tak ji přemluvíme," nenechám se odbýt. Ani já totiž nechci jít s klukama sama.

Na tribuně jsme čekali asi půl hodiny, předtím totiž hráli o umístění nějací mladší děti.
Až nakonec nastoupil náš tým.
Zápas trval přes dvě hodiny, ale vyhrali jsme asi o tři góly. Takže máme třetí místo, mám toho radost.

Už jsme rovnou zůstali na svých místech a čekali na vyhlášení, protože to byl poslední zápas turnaje.
Na prvních dvou místech zůstali kanaďané a u mladších děti obsadili všechna umístění.

,,Co se bude dělat teď? Pojedeme zpátky do hotelu nebo tu zůstanem?" Zeptám se své kamarádky, ale podle jejího výrazu mi dojde, že také neví.

,,Alexi, co se teď bude dělat?" Zeptá se svého bratra, když vyjdou z ledu. Byli tam jen v botech, nemá cenu aby si brali brusle.

,,Prý pojedeme do nějakého obchodu a pak asi na hotel," zopakuje mi, co říkal Alex.
,,Aha, super," usměju se na ní.

Před halou je strašně narváno, protože se tu shromáždili všichni účastníci turnaje a jejich rodiče.
Naštěstí je tu už připravený autobus, do kterého si můžeme sednou. Zase tam čekáme nějakou dobu, než se kluci převléknou a vysprchují.

,,Ahoj, gratuluju," špitnu, ani to nestihnu doříct a už mi na puse přistane polibek. Věnuji mu spokojený úsměv a prohlížím si Federicovu medaili. On si ji sundá z krku a nasadí mi ji přes hlavu. Doma mám strašně moc medailí i s těch nedůležitých soutěží, ale stejně se cítím, jako by to byla první medaile, kterou mám na krku. To bude asi tím, že není moje.

,,Kam se teď jede?" Zeptá se mě Fed.
,,Prý do nejakýho obchodu," potichu zatleskám a on mě naoko zopakuje. Vypadá vážně roztomile.

______________________________________

Konečně po dlouhé době nová kapitola😍 děkuji vám za podporu!!